Takhle brzy nevstávám ani do práce. Sluneční paprsky prokukují škvírou mezi plachtou týpí a holou zemí. Vylézám ze spacáku. Tábor ještě spí. Nakouknu do kamen. Ani dneska poslední noční hlídka nerozdělala oheň. Cestou na latrínu odtrhnu kus kůry z padlého březového kmenu, naštípu pár třísek a již zručně (první den mi to moc nešlo) zapaluji oheň v kamnech. Dolévám vodu do brutaru. Tak za hodinu by se mohla začít vařit. Mám čas na ranní hygienu a procházku ranní rosou po louce. Není to bezcílné bloumání, jdu na jistotu – už vím, v kterých místech roste mateřídouška. Z ní je totiž výborný čaj, o mnoho lepší než ten levný ovocný z Makra, který mám dle pokynu dětem vařit. Uvařím oba.
Odpočítám týpí, ve kterém bydlí dnešní služba v kuchyni: „Holčičky, vstávejte, je čas chystat snídani!“ Postupně na mě zamrká šest párů ospalých očí.
Když jsem před více než půl rokem svojí dceři, čerstvé vedoucí skautského oddílu Světlušek, nabízela svou pomoc v táborové kuchyni, bylo mi jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.


Mám vystudovanou hotelovku, vařit umím, umím normovat, nakupovat, organizovat si práci, umím i pracovat s dětmi. Ale ještě nikdy jsem nevařila v polní kuchyni bez elektřiny a tekoucí vody. Vlastně jsem ani nikdy nebyla na skautském táboře, nemyla se týden ve studené řece, nesdílela týpí se čtyřmi sotva zletilými mladíky, a především nedělala mi šéfovou vlastní dcera!
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Jak se hraje extinkcie
Kam míří svět zisku a genetických manipulací