Jak se hraje extinkcie

Román Cesta Cormaca McCarthyho z roku 2006 je považován za přelomové dílo. V českém prostředí tento starozákonně poetický postapokalyptický příběh znamenal spolu s Židovským policejním klubem Michaela Chabona zlom, po němž se o literární fantastiku začala systematicky zajímat i mainstreamová nakladatelství jako Argo či Host. Zároveň ale především u nás zapadlo, že McCarthyho román byl jen nejúspěšnější titul v řadě dystopických děl o možných koncích tehdejších tendencí. 

Podobenství o rozsévači Octavie E. Butler bylo v době prvního vydání kritizováno, že není dost science fiction. Dnes je děsivě realistickou zprávou o rozvratu společnosti, který následuje po ztrátě klimatických jistot, a zapadá do výstřelků Trumpovy druhé administrativy. Podobně nežádané aktualizace se už v souvislosti s Trumpovým prvním prezidentstvím dočkal román Margaret Atwood Příběh služebnice z roku 1985.  Pro kanadskou autorku to přitom nebyl poslední sci-fi výlet. Gazela a Chřástal z roku 2003 sice stojí ve stínu knihy o klerofašistickém režimu, ale zaslouží si stejnou pozornost. A to nejen pro potměšilost, s níž nakládá s oblíbenými sci-fi motivy, byť dle svých slov žánrovou literaturu nepíše. Kniha se dočkala nominace na Man Bookerovu cenu a nyní vychází česky v novém překladu a v časech, kdy autorka zažívá na našem trhu malý revival.

Dělal to každý

Dvě stěžejní postavy románu, Sněžný a Chřástal, jako děti hrály hry, které ironicky shrnují pozici člověka coby pána tvorstva. „Krev a růže“ byla „trochu jako monopoly“, jen se proti sobě stavěly lidské výdobytky (Homér, Shakespeare) a excesy (Hirošima, Dachau) a bylo tak nějak svůdnější a výhodnější spoléhat na to druhé. „Extinkcie“ pak stavěla před hráče výzvu: pomocí otázek určovali živočišný či rostlinný druh, který v posledních padesáti letech zmizel z povrchu zemského. Možnosti byly nepřeberné. Mimochodem právě na základě hry si pak zvolili i přezdívky.