Výstava týdne: Dlouhé čekání na nové obrazy Ladislavy Gažiové se bohatě vyplatilo

Bezmála dekádu Ladislava Gažiová nic nenamalovala, tudíž ani nic nevystavovala. Změnilo to až loňské obdržení Ceny Medy Mládkové, v jehož rámci dostala možnost vystavit své nové práce v pražském Museu Kampa. Pustila se do toho a výsledek, který se symbolicky jmenuje Čekání, stojí za to.

Čtyřiačtyřicetiletá autorka pocházející ze Spišské Nové Vsi je veřejnosti známá zejména svými aktivitami podporujícími romskou komunitu. Sama z ní vzešla a leccos jí věnovala i svou disertací na Akademii výtvarných umění, v níž prozkoumala romské umění v Česku a na Slovensku od konce druhé světové války. Vlastní tvorbu, kde se tato tematika pochopitelně také průběžně objevuje, načas odložila kvůli tomu, že nevěděla, kudy dál. Hodně za to mohla zvolená technika malby na plátna spreji přes šablony: před oněmi desíti lety ji dotáhla k dokonalosti a nechtěla se opakovat.

Pauza jí nádherně prospěla. Na Kampě se prezentuje sérií obrazů vesměs z letošního roku, na kterých je okamžitě rozpoznatelný její brilantní autorský rukopis, novinkou je nicméně zřetelná uvolněnost, se kterou teď k námětům přistupuje. Je tu romantický pohled na ranní Nuselský most, zátiší s přepůleným bochníkem chleba, vchod do stanice metra I. P. Pavlova zarostlý travou, posed připevněný na prvorepublikový bunkr, plynovod plazící se krajinou, houpačka s dovádějící postavou nebo hořící kombajn během žní. Všechny obrazy na první pohled působí idylicky, na druhý se ve většině z nich skrývá jakási zlověstnost. Autorka ji jen naznačuje, nic nedoříkává, hraje si s fantazií publika.