Jak slavit tu zvláštní směs radosti a smutku, jež v sobě pojí výročí „osvobození“?

Je to docela úleva, že se nebudeme tento týden propadat hanbou při pohledu na českého prezidenta, jak stojí někde na Rudém náměstí v Moskvě a v podivné společnosti vzdává hold nejnebezpečnější armádě světa. Právě tak to dělala předchozí hlava státu před pěti nebo deseti lety, kdy se slavilo 75. a 70. výročí konce války. Letos česká delegace na rozdíl od Slováků do Ruska nepoletí, ale o to víc můžeme přemýšlet, jak si 80. výročí – stále stěžejní události naší doby – připomenout. 

Co si pamatuji, tak nám to nikdy příliš nešlo. Oslavy konce nacistické okupace měly za vlády komunistů nesnesitelný odér holdu jiným okupantům, kteří sem dorazili v roce 1968. Během těch oslav byly ulice plné jejich rudých vlajek a rudých nápisů slibujících, že tady zůstanou „na věčné časy a nikdy jinak“. Věčnost byla nakonec kratší, než se plánovalo, starosti s oslavami konce druhé světové války ale zůstaly. A z podobných důvodů jako dřív. 

Nacismus jako zkouška

Druhá světová válka byla největším střetem armád v dějinách lidstva, během nějž zahynulo podle odhadů šedesát milionů lidí a došlo k prvnímu organizovanému vyhlazování určitého národa metodami moderní průmyslové společnosti. Zároveň tato válka vytvořila nové uspořádání světa, jež vydrželo čtyři desítky let.