Vstávám v šest. Podaří se mi vylézt z postele ještě před zvoněním, takže jsem ráda, že nebudím rodinu. Uvařím kafe, namažu si housku na cestu a vyrážím autem do práce. Jsem učitelkou v mateřské školce a dnes se jedeme podívat do spádové školy s předškoláky, aby viděli, jak to chodí.
Po příjezdu do školky se vítám s dětmi, a přebírám si docházku. Kontroluji omluvenky, zapisuji a vyzvedávám si svačinu v kuchyni. Pomalu přicházejí další rodiče s dětmi. Pár jich je zmatených, ani mě to nepřekvapuje, vždycky se najde někdo, kdo si zapomněl přečíst e-mail nebo nástěnku. Vše vyřešíme na místě. Za chvilku jsou děti připravené a seřazené s batůžky na zádech, můžeme vyrazit na zastávku.
Do vedlejší vesnice jedeme městskou hromadnou dopravou. Na zastávku přibíhá ještě na poslední chvíli maminka s holčičkou: „Moc se omlouvám, zaspali jsme.“ Autobus přijíždí, děti s kolegyní nastupují prostředními dveřmi, já jdu koupit lístky. „To myslíte vážně?“ slyším řidiče. „S pětistovkou na mě nechoďte.“ Nakonec se nějak domluvíme, kupuji lístky a vyrážíme. Přistupují další cestující a autobus se rychle plní. Pozorujeme okolí, děti se postupně ozývají a ukazují, kde bydlí nebo kde to už znají.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
