Krajní pravice už nechce z Unie odcházet. Hodlá ji změnit k obrazu svému

Už dvacet let žije ve vynucené izolaci a teď se stává hybatelem vlády jedné z nejdůležitějších evropských demokracií. Tehdy čtyřicetiletý Geert Wilders odešel v roce 2004 ze středopravicové strany VVD, protože nesouhlasil s její podporou tureckého členství v Evropské unii. Založil Stranu pro svobodu a do centra jejího úsilí postavil boj proti vlivu islámu v Nizozemsku. Nepovažoval jej za víru, ale za totalitní ideologii srovnatelnou s nacismem a komunismem. Muslimští extremisté mu začali vyhrožovat smrtí a Wilders od té doby bydlí na utajeném místě a nonstop ho chrání několik policejních strážců.  

„Kromě politiky mu v životě mnoho nezbylo,“ řekl jeho starší bratr Paul před sedmi lety v rozhovoru s německým týdeníkem Der Spiegel. Popsal tehdy i zdroje Geertova světonázoru: Po střední škole rok dobrovolničil v židovské osadě na Západním břehu Jordánu a zblízka pozoroval neustálé napětí s Palestinci. Po návratu domů žil v Utrechtu ve čtvrti, kam se k jeho nelibosti stěhovalo čím dál více Turků a Maročanů. 

 Později přišlo 11. září a islamisticky motivované politické vraždy nizozemského politika Pima Fortuyna, jenž s odkazem na útlak homosexuálů a podřízené postavení žen považoval islám za nepřátelský, neslučitelný se západními hodnotami, a režiséra Thea van Gogha. A radikalita Wildersových požadavků dále rostla: prosazoval například zákaz koránu, který označil za knihu srovnatelnou s Hitlerovým Mein Kampfem, uzavření mešit a návrat velké části Maročanů žijících v Nizozemsku (mnohdy Nizozemců s marockými kořeny) zpět do země předků.  

Mezitím je Geertu Wildersovi šedesát a může se cítit jako vítěz. Vloni v listopadu jeho Strana pro svobodu se ziskem 23 procent hlasů vyhrála v parlamentních volbách, v půli května se mu podařilo vyjednat vznik vládní koalice. Sám v ní sice nebude zasedat (stejně jako předáci dalších koaličních partnerů), ale dokázal poprvé vstoupit do centra moci. 

Wildersův aktuální úspěch dokládá širší evropský trend: krajní pravice se posouvá do mainstreamu evropské politiky. Tento trend pravděpodobně potvrdí i víkendové volby do Evropského parlamentu. 

Vzestup v samém srdci Evropy 

Počátkem tisíciletí byli v Unii krajně pravicoví politici – s výjimkou rakouského Jörga Haidera – okrajovými postavami. Kvůli jejich koketování s fašistickou rétorikou nebo rasismem vůči přistěhovalcům se jim sice dostávalo značné mediální pozornosti, i tak ale ve volbách končily obvykle s jednocifernými volebními výsledky. Šlo je proto snadno izolovat na pravém okraji národních parlamentů.  

Například v Německu, Švédsku nebo Španělsku pravicově populistická strana v parlamentech vůbec nebyla. Jejich dlouhodobou roli v Evropském parlamentu pak bruselský zpravodaj týdeníku Die Zeit popsal následovně: „Sbor, který byl vždy připraven nesouhlasit, ale na základním směřování evropské politiky nic nezměnil.“