Dotočeno, domluveno

Výborně, máme hotovo,“ zvolá režisér a spolu s kameramanem a zvukařem začnou pilně balit svoje fidlátka, čímž můj byt rychle přestává vypadat jako skladiště televizní techniky a mně konečně padá kámen ze srdce. Po osmi hodinách natáčení mám svou novou lněnou košili celou propocenou. Scenáristka mě plácá po rameni a zběžně se domlouváme na příštím shledání na premiéře, tedy zhruba za půl roku. Teď už to nemám ve svých rukou a je jen na ostatních, jak výsledný dokument nakonec bude vypadat.

Celé tohle dobrodružství začalo na konkurzu v naší veřejnoprávní televizi asi před půl rokem poté, co jsem víceméně zkusmo zareagoval na náhodně zhlédnutou výzvu. Ani by mě nenapadlo, že budu skutečně vybrán. Dnes jsem ale dostal svou první uměleckou smlouvu, a hlavně opravdu stál, tedy spíše seděl, před kamerou. Ještě ráno to přitom vypadalo všelijak. Vzbudil jsem se jako obvykle brzy, zcela neobvykle však s nedobrým pocitem v krku. V podstatě jsem nemohl mluvit. To by mohl být při natáčení snímku, kde jde o osobní zpovědi účinkujících, docela zásadní problém. Naštěstí jsem po rychlé léčebné kúře, která sestávala z trochy panikaření a moře štěstí, znovu svým hlasem zavládl. Byl nicméně celý slabý a chraptivý. Ve snímku proto celou dobu mluvím jakýmsi pološeptem, který by mi sice v práci v žádném případě neprošel, filmu však dodává tu správnou atmosféru.