Výborně, máme hotovo,“ zvolá režisér a spolu s kameramanem a zvukařem začnou pilně balit svoje fidlátka, čímž můj byt rychle přestává vypadat jako skladiště televizní techniky a mně konečně padá kámen ze srdce. Po osmi hodinách natáčení mám svou novou lněnou košili celou propocenou. Scenáristka mě plácá po rameni a zběžně se domlouváme na příštím shledání na premiéře, tedy zhruba za půl roku. Teď už to nemám ve svých rukou a je jen na ostatních, jak výsledný dokument nakonec bude vypadat.
Celé tohle dobrodružství začalo na konkurzu v naší veřejnoprávní televizi asi před půl rokem poté, co jsem víceméně zkusmo zareagoval na náhodně zhlédnutou výzvu. Ani by mě nenapadlo, že budu skutečně vybrán. Dnes jsem ale dostal svou první uměleckou smlouvu, a hlavně opravdu stál, tedy spíše seděl, před kamerou. Ještě ráno to přitom vypadalo všelijak. Vzbudil jsem se jako obvykle brzy, zcela neobvykle však s nedobrým pocitem v krku. V podstatě jsem nemohl mluvit. To by mohl být při natáčení snímku, kde jde o osobní zpovědi účinkujících, docela zásadní problém. Naštěstí jsem po rychlé léčebné kúře, která sestávala z trochy panikaření a moře štěstí, znovu svým hlasem zavládl. Byl nicméně celý slabý a chraptivý. Ve snímku proto celou dobu mluvím jakýmsi pološeptem, který by mi sice v práci v žádném případě neprošel, filmu však dodává tu správnou atmosféru.
Dorazivší filmaře tedy po chvíli nemusím vítat znakovým jazykem ani s cedulkou v ruce. S vítáním mi pomáhá manželka, která umí bryskně vytvořit příjemnou atmosféru takřka s kýmkoli a v jakékoli situaci. Poté už však musí i s naším psem Plutem pryč. Vidíme se až o pauze na oběd, kterou profesionálové využívají k nasycení se, zatímco já elév k tomu, abych svou ženu zpravil o všem, co se doposud dělo. Jsem ještě celý rozklepaný a hlas mi stále nedovolí víc než používat pološepot, ale i tak jsem sdílný jako nikdy dříve. Po pauze pokračujeme v natáčení. Už mi to jde přece jenom snáze, zvyk je zvyk. V bytě je horko, ale nemůžeme moc větrat. Ve vnitrobloku totiž štěkají psi a debatují sousedé, odpočívající ve svých lodžiích. Ani jedno se do filmu nehodí. Vevnitř však celou dobu poletuje moucha, ze které se panu zvukaři dělají vrásky na čele. Ostatní ho však chlácholí, že normální divák si stejně ničeho nevšimne. Inu, uvidíme, jestli uslyšíme. Jakmile dokončíme mluvenou část, natáčíme nějaké prostřihy, ve kterých na stůl rozprostírám fotky z dětství. Pak s jednou z nich pózuji před černým plátnem a poprvé se dívám přímo do kamery. Ke konci přichází manželka s Plutem a oba se stávají součástí neozvučené části filmu. Jednoho drbu na hřbetu, s tou druhou se družím na balkoně.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
