Chci mír, verze Kyjev

Seděli jsme s Maximem v kavárně Idealist v centru Kyjeva. Před deseti lety v téhle budově hořelo. Bylo to uprostřed mohutných demonstrací proti prezidentu Janukovyčovi. Z oken vyskakovali lidé, někteří utrpěli těžká zranění, jiní zemřeli. Teď je v přízemí prostor plný studentů, laptopů a vůně kávy. „To jsou paradoxy, co?“ povzdychl si můj spolubesedník.

Maximovi je kolem padesátky. Aktivně se účastnil tzv. Euromajdanu, pak vyrazil se zbraní v ruce bojovat do Donbasu. V létě 2014 prošel krvavou bitvou u Debalceva, účastnil se bojů o doněcké letiště, dlouho sloužil v armádě. Teď má dvě děti a malou firmu na výrobu dronů, klíčového artiklu pro ukrajinskou armádu. „Jo, asi jsem trochu vyměkl, už nemám kvůli dětem sílu být na frontě, tak splácím dluh takhle,“ povzdechl si.

Ukázal mi svůj mobil, polovina čísel spolubojovníků nebo kamarádů už podle něj nefunguje. Padli na frontě nebo během nekonečných ruských náletů na civilní cíle. Maxim si je nechává uložené, prý na památku. Ptal jsem se ho, jak dlouho se tohle dá ještě vydržet při současné patové situaci na frontě, opadající podpoře Západu a sílícím nástupu Rusů. „A co navrhuješ? Kapitulaci?“ odpověděl mi vyčítavou protiotázkou.

Po našem rozloučení jsem vyšel z Majdanu nahoru k pamětní zdi u Michajlovského kláštera. Před deseti lety se na ní objevily fotky prvních obětí Euromajdanu. Teď je plná tisíců tváří, mrtvých bojovníků z Krymu, Donbasu a plošné ruské agrese z mnoha míst Ukrajiny. Z té nekonečné řady tváří a jmen se mi na chvíli zatočila hlava.