Jako když se vytáhne špunt

Je Velký pátek 29. března a my se vydáváme na rodinný výlet. Chceme si projít cestu, kterou před osmdesáti lety urazili dva účastníci Velkého útěku letců RAF ze zajateckého tábora v polské Zaháni. Velký útěk byla pečlivě naplánovaná akce, kdy z jednoho zajateckého baráku v oploceném táboře měli podzemním tunelem přes noc zmizet všichni zajatci tak, jako když se z umyvadla naplněného vodou vytáhne špunt. Sto jedenáct metrů dlouhý a devět metrů hluboký tunel se v pečlivém utajení hloubil skoro rok a byly v něm dřevěné kolejnice, po kterých uprchlíci jeli na břiše na dřevěných vozících.

Zajatci prchali podle určeného pořadí, které se řídilo podle rozsahu zásluh na přípravě útěku, ten byl naplánován na večer v pátek 24. března 1944. Číslo 13 nikdo nechtěl, a tak se o něj dobrovolně přihlásil Angličan Desmond Plunkett. Číslo 14 měl Východočech Bedřich Dvořák. Oběma se podařilo projet tunelem za ostnaté dráty a dojít na blízké zaháňské nádraží. Chytili poslední noční vlak do Vratislavi a odtud první ranní do Kladska. Z Kladska pak dalším vlakem dorazili do Dušníků (tehdy Bad Reinerz, dnes Duszniki-Zdrój).