O principech
Když jsem před pár dny procházela kolem budovy Nové scény Národního divadla v Praze, všimla jsem si tam ve vitríně tří vlajek visících vedle sebe: ukrajinské, české a izraelské. Koná se snad na půdě Národního divadla nějaká česko-ukrajinsko-izraelská divadelní přehlídka? Jenže plakáty tam žádné nejsou…
Matoucí je v tomto kontextu už samotná práce se státní vlajkou. Vytáhne-li se totiž v divadelním prostředí, zpravidla se tím kriticky poukazuje na nacionalismus. „Deklaruje tedy vitrína ND nový obrat ke staré myšlence národa, kterou jsme předčasně poslali do důchodu s tím, že je to konstrukt?“ říkám si ve druhé vteřině sémiotického zmatku a hned nato něco ve mně hledá společného jmenovatele. Napadá mě cosi jako rčení: „Válčí se všude, jen vždy na jiných frontách (u nás zatím naštěstí bez lidských obětí)“ a hned bych si za tu hloupou paralelu nafackovala.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
