Den pro Ludmilu

Probouzím se do zvuku kapek deště. Kolem mě se převalují a pochrupují další spáči. Jsem na statku v jižních Čechách. Jezdím sem už přes 25 let, když potřebuji zastavit, ověřit si směr, připomenout si, co je v životě důležité. A za Ludmilou Chrášťanskou. Přijet sem je pro mě jako přijet domů. Tentokrát jsem přijela jen za Ludmilou – která před necelými dvěma týdny zemřela. Rozloučit se, zavzpomínat, poděkovat.

Snídáme v sále, na zemi, v kruhu kolem hrnců s kaší a meltou, mísy s ovocem, pomazánek a chleba. Je nás víc než padesát. Některé tváře jsou mi známé, většina ne. Usmíváme se na sebe, víme, že když tu jsme, máme něco společného. Po snídani mám službu na nádobí. A uvědomuji si, že tak trochu čekám, že se Ludmila objeví ve dveřích kuchyně.

Dopoledne věnujeme tancům dávných tradic, které Ludmila jako první v Česku představila a předávala. Držíme se za ruce, opakujeme jednoduché sekvence kroků a zpíváme mantry a posvátná slova různých národů a náboženství. Padesát hlasů, dvě kytary, dva kruhy, jeden buben. Slova dávné moudrosti nás všechny kotví na jednom místě. Pohledy do očí při otočkách, dotek rukou sousedů, a pocit sounáležitosti a jednoty najednou není žádný teoretický koncept. 

První slzy mi tečou už při prvním tanci. A pak při mantře, kterou znám už určitě přes dvacet let. V duchu si představuji sebe samu před těmi lety, v menším kroužku účastníků víkendového programu, a Ludmilu v kruhu mezi námi, v barevných šatech, s nekonečně laskavým pohledem a nakažlivým úsměvem. Polykám slzy vděčnosti, zpívat nemůžu, tak dýchám a vzpomínám, co všechno jsem se tady naučila, o sobě i o druhých. Dopolední tance uzavíráme s refrénem „To love, serve and remember“.