Není kam utéct
Mám kamaráda, říkejme mu třeba Hans. Když jsem před 25 lety čekala své první dítě, říkala mi jeho tetička, která přežila holokaust, že mít děti je nezodpovědné; nikdy je nebudeme schopni uchránit. Zlobila jsem se na ni tehdy, vždyť už je tolik let od války a všichni víme, že „never more“, že už takové hrůzy nikdy nepřipustíme.
Je listopad 2023 a já ve zprávách sleduji izraelskou zdravotnici, jak skrz slzy vypráví o osmileté holčičce, které v kibucu poblíž Gazy poskytovala první pomoc. Dívka měla paži useknutou pod ramenem, ležela sama v tratolišti krve a jen se třásla. Ve chvíli, kdy jí zdravotnice nasadila škrtidlo, dívka dodýchala. Na americké Cornellově univerzitě kdosi hrozí židovským studentům, že je postřílí. V Londýně někdo rozbil výlohu košer obchodu. V Berlíně se na židovské domy už zase kreslí Davidovy hvězdy. Na letišti v Machačkale málem proběhl pogrom na židovské cestující. V ulicích evropských měst se na propalestinských demonstracích skanduje: „From the river to the sea, Palestine will be free!“ V Praze někdo opakovaně strhal plakáty s fotkami unesených izraelských dětí.
Bestie se probudila a já stará naivka vidím, že tu s námi byla pořád, že hydra antisemitismu nikdy nikam neodešla, že tu Žid vždycky bude, aby na něj část společnosti mohla hodit svoje deficity a frustrace. Je to stejně nezralé a infantilní, jako když můj tříletý syn chodil s neviditelným gepardem, který měl na svědomí všechny jeho nezdary; pokaždé, když syn zakopl nebo upadl, mohl za to ten zpropadený gepard, který mu podrazil nohy. U syna to ale byla vývojová fáze, ze které vyrostl.


Možná by úplně stačilo napsat, že v případě vraždění, mučení, znásilňování a pálení žen a dětí nemá příběh dvě stránky. Neexistuje „pět minut pro Hitlera a pět minut pro Židy“, což byla anekdotická průpovídka, kterou používal jistý editor deníku The Miami Herald pokaždé, když se mu nějaký nešťastný novinář pokusil vnést „rovnováhu“ tam, kde byla morální převaha jednoznačně na jedné straně. Takový moudrý přístup už bohužel dnešním médiím, posedlým falešnou představou vyvážené žurnalistiky, chybí. A tak nám tu zas vyhřezl odporný antisemitismus se vším všudy. Zdatně mu sekunduje západní liberál, okouzlený propagandou Hamásu. Vůbec mu nepřipadá divné, že fandí straně, která nerespektuje hodnoty, které tento liberál považuje za zásadní, např. svobodné volby, rovnost pohlaví či lidí s různými sexuálními preferencemi. Svět je pacient v regresi.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Křest knihy Novinářem mezi špiony a estébáky
V edici Respekt vychází knižní rozhovor Jindřicha Šídla s Jaroslavem Spurným o dobrodružném životě „máničky“ za železnou oponou, jeho působení v samizdatu a undergroundu, vznik Respektu po revoluci v roce 1989 a desetiletí investigativní práce v jeho redakci až do stále aktivní současnosti.
Ruce pryč od médií
Na podporu Českého rozhlasu a České televize se v Praze dnes vpodvečer sešly podle organizátorů shromáždění desítky tisíc lidí. Akci organizoval spolek Milion chvilek, jenž požaduje stažení návrhu zákona, který mimo jiné převádí financování ČT a ČRo z poplatků na státní rozpočet. Lidé se sešli na Staroměstském náměstí, někteří měli podle zpravodaje ČTK české vlajky a transparenty na podporu veřejnoprávních médií. Po projevech řečníků vyrazili pochodem k budově Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici, kde jim zaměstnanci ČRo a předseda stávkového výboru odborů ČRo Jan Křemen poděkovali.










