Za Danielem Anýžem

Hospodářské noviny, Aktuálně, BBC, Týden, Newsweek, MF DNES. Daniel Anýž jako novinář prošel mnoha redakcemi, já ho poznal před třiadvaceti lety v té posledně jmenované. Tehdy ještě nebyl proslulý svými brilantními rozbory americké politické scény. Seděl pár metrů ode mě a psal fantastické texty o literatuře. Kulturní rubriky měly v té době velké redakční týmy a Dan dostal na starost sledování zdejšího literárního provozu. Od edičních plánů nakladatelů přes rozplétání kauz spojených s vydáváním knížek až po nekrology spisovatelů. Dělal to pečlivě a se zápalem, jaký už dnes v našem denním tisku nenajdeme, protože všechna pevná místa literárních redaktorů byla dávno zrušena.

Fascinovala mě jeho zvědavost. Nehlídal si jen svůj oborový píseček, ale zajímalo ho všechno, co se v kultuře dělo. Včetně „mého“ výtvarného umění. Když posléze vyměnil literaturu za politiku, vůbec mě to nepřekvapilo. Dan patřil do generace, která se během dospívání připravovala na úplně jiný život, než ji čekal po revoluci. Naučila se proto improvizovat. Před rokem 1989 vystudoval Přírodovědeckou fakultu na UK a chvíli se živil jako hydrogeolog. K novinařině se dostal začátkem devadesátých let, kdy si udělal kurz žurnalistiky. A v další dekádě už patřil do naší totální novinářské špičky.

Vedle zvědavosti mi u Dana okamžitě naskakuje ještě jedno slovo. Pokora. Měl obrovský přehled, přesto jsem nikdy nezaznamenal, že by se nad někoho vyvyšoval. Ramena nedělal, ani když byl svědkem mých úplných novinářských začátků. Místo posměchu nabízel porozumění a pomoc. Svou schopnost vcítění se do jiných ostatně uplatnil i v tři roky staré knížce Jdu s hlavou vztyčenou, v níž zmapoval osudy rodiny Milady Horákové.