Ve chvíli, kdy čtyřiašedesátiletému spisovateli Jonu Fossemu zazvonil telefon a vyslechl si zprávu, že právě získal Nobelovu cenu za literaturu, řídil auto na jihozápadě Norska kousek od Bergenu. První rozhovor norské veřejnoprávní televizi poskytl o pár minut později v městečku Vesthaug. Na sobě měl koženou bundu, vlasy pro něj typicky stažené do culíku, na obličeji strniště a za ním prosvítalo moře. Přiznal, že není úplně překvapen, na seznamech kandidátů se jeho jméno objevovalo už několik let. Odpovídal stručně, bylo zjevné, že je poctěn, ale že se zároveň před kamerou cítí nesvůj. Ke konci rozhovoru zamyšleně pronesl, že se pokusí z ceny radovat a užít si ji s rodinou.
Ač na norské literární scéně působí čtyřicet let, kulturního dění se spíše straní, rozhovory poskytuje zřídka, o vlastním psaní se mu mluví těžce. Obraz málomluvného Seveřana dokresluje děkovná řeč při příležitosti udělení čestného doktorátu na brněnské JAMU v roce 2021. Vzpomínal v ní na dětství a na to, jak neměl rád, když ho učitelé nutili číst nahlas: „Skrze strach z předčítání nahlas jsem určitým způsobem opustil ústní společenství s ostatními a odebral se do osamělého života píšícího člověka. A v něm jsem setrval dodnes.“
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
