Baleťák nebo nóbl hošan, říkali dospívajícímu protagonistovi románu Shuggie Bain jeho vrstevníci v osmdesátých a devadesátých letech minulého století na sídlišti v postindustriálním Glasgowě. On sám jen cítil, že „něco je šejdrem“. Doma čelil obhroublým rozhovorům dospělých snažících si udržet aspoň špetku důstojnosti, ale poté, co je opustil slabošský otec a posléze starší sestra i bratr, zejména alkoholismu matky, která se zmítala mezi nadějí a zoufalstvím a marně se pokoušela o jiný život. Ačkoli podle hrdiny i mužů v okolí, kteří ji navštěvovali s plechovkami piva, vypadala jako Liz Taylor, byla odkázaná jako mnoho ostatních na laciný falešný chrup, v tamním dialektu zvaný klapačky.
Zhruba tak lze nastínit pomalu se vyjevující otázky identity i dětská traumata plynoucí z chudoby a osamění, kolem nichž se točí autobiografický debut Douglase Stuarta. Autora (1976) od studia anglické literatury odradil učitel s tím, že pro někoho s jeho zázemím se to nehodí. Prvotinu začal psát jako terapii v době, kdy se už dávno vymanil ze složité osobní situace a za Atlantikem se živil jako úspěšný módní návrhář. Nejdřív vydání neplánoval, pak zase neuspěl u řady nakladatelství, ale nakonec mu kniha předloni vynesla Bookerovu cenu jako druhému skotskému autorovi v její více než padesátileté historii. Irský prozaik Colm Tóibín poznamenal, že čtenář si tu opět vychutná, jak skvěle píší skotští spisovatelé o opilství, drogových závislostech, nočních můrách, toulkách podsvětím,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
