Před pár týdny proběhla na této stránce polemika, zda umělec má být hladový, nebo zajištěný státem, co na to múza inspirace a umělecká svoboda. Nemohlo mě při tom nenapadnout: jak je to s námi vědci?
Objev planety podobné Zemi mimo sluneční soustavu či dosud neznámé fosilie staré miliardy let je v mých očích svou krásou srovnatelný s obrazy starých nebo nových mistrů. Když chceme školáky nadchnout pro vědu, děláme s nimi pokusy, které jsou vzrušující, barevné, krásné. Přijďte někdy k nám do laborky a zkuste si kápnout trochu slitiny sodíku a draslíku do vody; ručím za to, že vás následná spektakulární exploze nenechá chladnými (a ručím i za to, že díky včasnému nasazení ochranného plastového štítu se vám nic nestane). Nebo ještě lépe, zkapalníme si v lázni etanolu se suchým ledem trochu amoniaku a rozpustíme v něm alkalické kovy. Následná hra palety barev ve vzniklém roztoku od inkoustově modré po kovově zlatou jako by nebyla z tohoto světa. U dětí přitom věříme, že taková nádhera aspoň některé z nich jednou přitáhne k vědeckému bádání. Tiše doufáme, že ti, kteří se na vědu nakonec dají, neztratí po cestě smysl pro krásu.
Zároveň na chodbách našeho akademického ústavu potkávám denně kolegy, kteří již objevili nebo jsou krůček od objevu léků, které zmírní utrpení milionů lidí na celém světě. V sousedním ústavu zase připravují magnetické materiály, se kterými půjde zkonstruovat novou generaci počítačů, jež budou nejen rychlejší než ty současné, ale budou pracovat na úplně jiném principu – na základě neuronových sítí vlastních umělé inteligenci.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
