Půjde tady žít, mami?

V západočeském Holýšově vládne na přelomu července a srpna příjemná letní pohoda: Předpověď počasí v mobilu hlásí částečně zataženo s teplotou kolem dvaceti stupňů, ospalým městečkem se na kolech prohání parta kluků, v zelených zahrádkách rodinných domků dozrává zelenina. Jana Ondrášiková, která sedí na balkoně jednoho z nich, však nedávno na vlastní oči viděla, že léto zdaleka nemusí být tak idylické, jako je právě teď v jejím rodném kraji. Před dvěma týdny byla s manželem a třináctiletou dcerou na řeckém ostrově Rhodos právě v době, kdy ho spolu s velkou částí Středomoří zachvátila vlna veder provázená nebývale silnými požáry. V severovýchodní části ostrova, kde Ondrášikovi trávili dovolenou, sice nehořelo, i tak ale zažívali rodiče s dcerou napjaté chvilky: Bylo tropické dusno, foukal silný vítr, a kdyby se jeho směr otočil, oheň se mohl velmi rychle rozšířit i k nim. Rodina proto setrvávala ve stavu pohotovosti: měla sbalené batohy, sledovala zprávy zveřejňované místními úřady i českým ministerstvem zahraničí a byla připravená vydat se v případě nouze ihned na útěk směrem k moři. „Takový stres jsem dlouho nezažila. Bylo to prostě blízko,“ říká Ondrášiková.

Na evakuaci nakonec naštěstí nedošlo, rodina se bezpečně vrátila domů, drama tím ale tak úplně neskončilo: dospívající Markéta totiž po návratu začala trpět úzkostmi ohledně budoucnosti našeho stále více ohřátého světa. „Asi dva dni po návratu jsem ji našla v posteli, jak pláče. Říkala, že se strašně bojí budoucnosti, v jakém světě bude žít, jestli tady vůbec žít půjde,“ popisuje paní Ondrášiková. Nevěděla, co má dceři říci: Na jednu stranu ji chtěla uklidnit, zároveň jí ale nechtěla dávat nerealistické naděje, aby ji ušetřila zklamání. Nakonec se zachovala spíše intuitivně. „Řekla jsem jí, že žijeme v těžké době, ale bez ohledu na to, co přijde, my jako rodina tu budeme s ní a důležité je mít spolu hezké vztahy a žít v přítomném okamžiku. Co jiného dítěti říct v takovou chvíli,“ říká matka.

Pokud rodiče před dítětem problém bagatelizují, jeho úzkost z budoucnosti se může zvýšit.

Obava o budoucnost Markétu nepřešla ani v dalších dnech – na internetu si četla články o tom, že letošní červenec je pravděpodobně nejteplejším v historii lidstva, že Golfský oceánský proud vlivem tání ledovců slábne, přičemž jeho zhroucení by mělo nedozírné následky, a další Jobovy zvěsti ze současného arzenálu klimatických informací. Matka dceru uklidňovala, že lidstvo předchozí katastrofy vždy zvládlo, a zároveň se snažila zavést řeč k tomu, co by jako rodina mohli udělat, aby ohřívání planety zpomalili. Ondrášikovi nepatří mezi lidi, kteří by změny klimatu popírali, nejsou však ani ekologickými aktivisty, kteří by navštěvovali protestní pochody nebo kvůli klimatu nejedli maso či přestali létat. Snaží se ale chovat šetrně a klimatickou hrozbu si uvědomují – třídí odpad, kompostují, používají tepelné čerpadlo. Matka s dcerou tedy probírala třeba to, že by mohli více šetřit vodou a energií nebo nakupovat méně věcí. „Sama jsem trpěla úzkostí, když začala válka na Ukrajině, a strašně mi tehdy pomohlo, když jsem se k tématu postavila aktivně a začala učit Ukrajince češtinu. Tak doufám, že se dcera teď taky nějak zapojí a pomůže jí to,“ říká Ondrášiková. Zároveň ale přiznává, že sama přesně neví, jak s dcerou složité téma dál řešit ani jaké možnosti „zapojení“ jí doporučit.

Situaci, ve které se po návratu z dovolené ocitla jedna západočeská rodina, tady bude v nastávajících časech pravděpodobně čelit stále více rodičů, byť třeba v mírnější verzi. Červencová vlna veder nebyla výjimkou, generální tajemník OSN António Guterres mluví o tom, že nastává „éra globálního varu“, ve které bude extrémních projevů klimatických změn přibývat, ať už půjde o požáry, záplavy, vlny veder nebo stále větší sucho v krajině. Děti se s těmito jevy budou setkávat přímo anebo se o nich dozvídat alespoň zprostředkovaně – a rodiče tak budou stále častěji řešit otázku, jak s nimi o složitém tématu vlastně mluvit.

Naslouchat a přepínat

Environmentální psychologové, kteří se otázkou komunikace o klimatu zabývají, se shodují, že nejde dát rodičům jednu univerzálně platnou radu, a to především proto, že každé dítě je jiné. Citlivého předškoláka může debata o umírajících pralesích uvést do stavu deprese, zatímco jeho sourozence nemusí vůbec zaujmout. Hloubavý teenager zase může mít o klimatické krizi velké množství znalostí získaných z internetu a dobře míněnou snahu rodičů naléhavost situace pro klid v jeho duši bagatelizovat bude vnímat jako lhaní si do kapsy nebo natírání reality narůžovo. „Klimatická změna patří ke složitým tématům, jako je třeba smrt nebo sex, u kterých by měl být rodič ochotný nejdřív hlavně naslouchat a zjistit, kde se jeho dítě v této věci nachází, co o ní ví a jak se u toho cítí. Měl by si uvědomit, že se vše nevyřeší jednorázovým rozhovorem, ale půjde o průběžnou debatu, k níž se bude se svým potomkem opakovaně vracet,“ říká americká psycholožka Leslie Davenport, která se komunikací o životním prostředí zabývá přes dvacet let.

Psycholožka napsala několik knih o tom, jak o klimatu mluvit s dětmi i s dospělými – a jedno od druhého se v jejím výkladu zase tolik neliší. Otázka má podle ní dvě základní roviny. „Tou první je, jak se postavit ke zhoršujícímu se stavu planety, tou druhou, jak zpracovat vlastní emoce, které naše přemýšlení o životním prostředí doprovázejí,“ říká terapeutka. Dospělý člověk, kterého trápí klimatická krize nebo třeba množství plastů v oceánech, se zpravidla rozhodne změnit svůj život tak, aby nepřispíval ke zhoršení problému, ale spíše k jeho řešení: snaží se žít úsporněji, třídí odpad, používá energii z obnovitelných zdrojů, posílá příspěvky ekologickým neziskovkám, případně chodí na hromadné protestní pochody. Tím, že se nesoustředí jen na problém, ale i na jeho řešení, brání se pocitu zoufalství a bezmoci. „Jeho cílem ovšem není se negativních pocitů úplně zbavit, protože ví, že problém s klimatem nikam nezmizel, ale udržovat je ve snesitelné míře, aby mohl normálně fungovat,“ říká psycholožka.

U dětí se však podle ní často stává, že je rodiče chtějí držet v ochranné bublině a o problémech světa s nimi nemluví, anebo se je snaží uklidnit, že je všechno v pořádku. „Děti jsou přitom vnímavé, když v televizi vidí záběry vyhublého umírajícího ledního medvěda nebo slyší útržek konverzace o častějším horku či povodních, chápou víc, než si myslíme. A pokud pak rodiče před dítětem problém bagatelizují, jeho úzkost z budoucnosti se může zvýšit, i když to třeba nedává najevo,“ říká Davenport. Doporučuje proto dětem pravdu o klimatu či souvisejících environmentálních problémech nezamlčovat, pokud se na ně samy zeptají. To ale neznamená, že mají rodiče dítě odmalička strašit katastrofickými scénáři a obrazy hořícího světa. Děti ještě více než dospělí potřebují naopak slyšet o možném řešení problémů, aby neztratily naději a nepropadly zoufalství, protože se svými pocity ještě neumějí tak dobře pracovat. Zároveň mají celý život ještě před sebou, takže potřebují slyšet, že je nečeká jen zmar a neštěstí. Co má tedy rodič odpovědět, když například dítě zahlédne záběry umírajícího medvěda a zeptá se, zda medvědi vyhynou? „Může říci, že medvědům hrozí vyhynutí kvůli oteplování oceánů. Ale pak by měl dodat, že některé živočišné druhy na pokraji vyhynutí se podařilo zachránit a řada chytrých lidí se právě teď snaží, aby se oceány přestaly ohřívat a nemuseli umírat ani medvědi,“ říká Davenport.

A co když to nikdo nezastaví a stane se to doopravdy?

Způsob, jak s dětmi komunikovat o klimatu, se zároveň podle psycholožky bude měnit podle vývojových fází dítěte. Předškolní děti ještě většinou nejsou schopné pochopit složitý koncept klimatické změny, Davenport proto doporučuje pěstovat u nich především vztah k přírodě a šetrnost ke zdrojům, protože takové děti mají později v životě větší snahu přírodu chránit. „Nechat je zasadit rostlinu a starat se o ni, chodit s nimi do lesa, učit je zhasínat světlo a vypínat tekoucí vodu,“ popisuje. U mladších školáků na prvním stupni už je možné začít mluvit o složitějších věcech: Co způsobuje ohřívání planety, že se některé části planety ohřívají rychleji než jiné a že ke změnám přispívají někteří lidé svým chováním více než jiní. Zároveň je čas mluvit i o řešeních, rodiče by ale měli jít i příkladem, aby byli autentičtí, a snažit se například omezit svoji spotřebu, zúčastnit se sběru odpadků v krajině nebo třeba tlačit na místní politiky k ekologičtějším opatřením v rámci svého bydliště. U dětí v začínající pubertě už je pravděpodobné, že si informace o klimatu budou nosit ze školy nebo je samy získávat z internetu, rodič by tedy měl fungovat spíše jako partner a posluchač než jako ten, kdo zvěstuje pravdu. Co tedy poradit rodičům dospívající dcery, která má úzkost ohledně budoucnosti planety?

Podle Davenport je důležité už jen to, že rodič dítě vyslechne a bere jeho obavy vážně, protože pak na své pocity není samo. „Když řekne dceři, že je pyšný, jak jí záleží na planetě, může tím přerámovat její pohled na vlastní úzkost,“ říká psycholožka. Už ji totiž nebude vnímat jako svoji slabost, ale naopak sílu. Společně pak mohou hledat odpovědi na otázky, které dítě trápí, a zkušenější rodič může například pomoci určit, které mediální zdroje jsou seriózní a jak si ověřovat informace. Děti mají také mnohem větší tendenci uvažovat v extrémních černobílých kategoriích a dospělý jim může říci, že klimatická krize obsahuje i odstíny šedi – nemusí znamenat pád z útesu a definitivní konec světa, ale spíše přechod do náročnější verze toho současného.

V období dospívání už mají děti kapacitu chápat poměrně složité informace včetně změny klimatu, neumějí ale ještě dobře pracovat se svými emocemi, v čemž jim rodiče mohou pomoci. Na to existují různé triky, jako třeba navrhnout, že se společně budou určitým problémem zaobírat vždy jen určitou časově omezenou dobu. „Když mluvím s dospívajícími o klimatu, dávám jim příklad vrcholových sportovců. Ti také nemůžou podávat vrcholné výkony neustále, musejí si odpočinout, a to platí i o řešení problémů, které nás trápí,“ říká Davenport. Další trik, který terapeutka používá i při práci s dospělými, je takzvané přepínání. Spočívá v tom, že během debaty přesouváme pozornost mezi tématy, která nás stresují, a těmi, jež v nás vyvolávají příjemné pocity. „Člověk, který se naučí vstoupit do negativní emoce jako úzkost a pak ji zase opustit, se stává psychicky odolnějším, což se děti potřebují naučit,“ říká Davenport.

Soustředit se na řešení

Případná ochota dospělých mluvit s dětmi o klimatu a hledat společně řešení je pochopitelně závislá na tom, zda rodiče ohřívání planety sami považují za problém a jak jsou ochotní ho řešit. Česko mělo v minulosti pověst země, jejíž obyvatelé jsou ke změnám klimatu skeptičtí, pohled na data z posledních let ale ukazuje, že už to neplatí. Dva roky starý výzkum brněnské Masarykovy univerzity zvaný České klima zjistil, že se změny klimatu obává 67 procent obyvatel. Vůbec nejvyšší obavu má nejmladší segment populace ve věku 15–20 let, ve kterém vyjádřilo obavy 75 procent respondentů. „Říkat, že Češi nevěří změně klimatu, už dnes prostě není pravda,“ zdůrazňuje vedoucí výzkumu a environmentální psycholog Jan Krajhanzl.

Výsledky průzkumu dávají naději, že by dnešní rodiče mohli být ochotní se svými dětmi o klimatu mluvit tím správným způsobem, detaily však naznačují, že s prosazením změny je to složitější. Výzkum totiž také odhalil, že Češi mají o klimatu poměrně malé vědomosti a například jen čtyři procenta populace vědí, že Česko je v přepočtu na obyvatele jedním z největších producentů skleníkových plynů na světě. Většina lidí také uvádí, že jsou ochotní snížit svoji uhlíkovou stopu, zároveň je tu však v rámci Evropy mimořádně nízká občanská angažovanost ve věci klimatu – tedy ochota podepisovat petice, finančně podporovat ekologické neziskovky nebo psát dopisy politikům. „Z hlediska Česka, kde je za téměř polovinu emisí zodpovědných jen několik desítek firem, by přitom mělo větší efekt, kdyby se lidé zapojili do nějaké formy občanské angažovanosti ve snaze tlačit na omezení těchto velkých znečišťovatelů, než když lidé omezí svoji spotřebu,“ říká environmentalista Krajhanzl.

Je přesvědčen, že při komunikaci o klimatu mnohem více funguje soustředění se na řešení problému než na jeho popis – a u dětí to podle něj platí obzvlášť. „Proto když se svými dětmi mluvím o klimatu, velmi přibližně se dá říct, že 30 procent věnuji popisu problémů a 70 tomu, jak je zkoušet řešit,“ říká. Na rozdíl od Davenport si ale Krajhanzl myslí, že s klimatem stačí u dětí začít až ve čtvrté třídě základní školy. Rodičům, kteří hledají způsoby, jak složité téma dětem přiblížit a zároveň je neparalyzovat, doporučuje pro inspiraci nedávno vydanou knihu Klima jako příležitost od environmentálního pedagoga Petra Daniše. Kniha se soustředí na možnosti řešení ekologických problémů ve světě a zároveň dává praktické tipy pro ty, kteří chtějí něco udělat – od omezení spotřeby masa přes výběr správného oblečení až po vlastní angažovanost.

Třeba rodina Beránkových, která žije v Řevnicích u Prahy, působí dojmem, jako kdyby Danišovu knihu studovali pro chod své domácnosti každý den. Na střeše mají solární panely, dešťovou vodu zachytávanou do velké nádrže používají na zalévání zahrady, na níž roste vysoká tráva. Beránkovi mají tři děti ve věku deseti, devíti a pěti let, se kterými se o ekologii snaží mluvit od útlého dětství: „Už když byli úplně malincí, tak jsme kupovali knihy o odpadcích a diskutovali s nimi o tom, co se s nimi děje, když je vyhodíme,“ říká Anna Beránková. Rodina je ale důkazem, že ne každé dítě o to má zájem: zatímco pro desetiletou Františku je klima velké téma, mladší sourozence nechává chladnými.

Že Františka vliv člověka na planetu silně prožívá, si její matka poprvé uvědomila, když bylo dceři asi osm let. Tehdy Františka objevila pohádkovou knižní sérii o dívce jménem Alea, která žije v moři. Matka ji jednou našla, jak nad knihou pláče, a Františka jí vysvětlila, že v knize tají ledovce, ohřívá se moře a umírají ryby. Ekologický motiv nebyl hlavní zápletkou knihy, malou čtenářku ale zasáhl. „Říkala, že se strašně bojí o naši planetu, a co když to nikdo nezastaví a stane se to doopravdy. Tehdy jsem si uvědomila, že to fakt hodně prožívá, a začala přemýšlet, co s tím,“ popisuje Beránková. Začaly spolu mluvit o malých věcech, které mohou udělat u sebe doma, a výsledkem bylo rozhodnutí zavést každodenní vegetariánské večeře. Také pod vlivem dcery pak rodina pořídila solární panely.

V rozhovorech s dcerou matka pravidelně pokračuje, snaží se hledat rovnováhu mezi uklidňováním a nezamlčováním pravdy, což je někdy těžké. „V jedné vypjatější chvíli jsem řekla, že jsme to my, kdo potřebuje přírodu, ne příroda nás, a může se stát, že Země pro nás časem bude neobyvatelná,“ říká Beránková. Byla ale překvapená, že to dceru zas tolik nezasáhlo. „Mám pocit, že ona se bojí spíš o planetu než o nás,“ říká. Františka má naopak pocit, že jí matka někdy maluje budoucnost moc narůžovo, což ona nechce. „Někdy mi dává nové argumenty, ale jindy říká věci, které jsou moc uklidňující a nevěřím jim,“ popisuje. Je ale ráda, že si s ní o tématu může povídat. „Spolužáky ve škole to nezajímá,“ říká. Na klimatické změně prý Františku nejvíc znepokojuje umírání zvířat a výhled do budoucnosti. Jak si představuje svět za padesát let? „Bude tu méně stromů a na jaře klidně čtyřicet stupňů,“ říká. Na dotaz, jaké pocity to v ní vyvolává, odpovídá, že hlavně smutek. Rozhovory s matkou i přijatá rodinná opatření jí sice pomáhají, zároveň ale přiznává, že ji někdy přepadne úzkost a pomůže jí se „vybrečet“.

Františka si už také vyzkoušela jistou formu občanské angažovanosti: Za plotem jejího domova stával odjakživa dubový les, který se však jeho majitel, jímž je dominikánský řád, rozhodl pokácet a získané dřevo prodat. Rodina se zapojila do snahy dalších místních obyvatel kácení zabránit a telefonicky přesvědčovali církevní hodnostáře, aby stromy zachovali. Do boje za les se zapojila i Františka se sestrou: Vyrobily papírové plakáty s heslem „Stop kácení ve velkém“ a polepily jimi kmeny dubů. Akce však nezabrala, a jelikož šlo o hospodářský les, na jehož pokácení měla církev právo, dřevorubci letos na jaře stromy vykáceli.

Jak se Františka dívá na to, že její snaha o záchranu nevyšla? „Cítila jsem vztek. A smutek,“ říká. Její matka Anna doufá, že zkušenost dceři nevezme motivaci k dalším ekologickým aktivitám. „Možná je to cenná lekce pro život, ale doufám, že ji to neodradí od zapojení se do dalších aktivit třeba v souvislosti s hnutím Fridays for Future,“ říká. Na svahu, kde dříve stály košaté stromy, dnes ční jen pařezy. Františka z pokácených stromů alespoň sebrala žaludy a zasadila je do země, aby z nich vyrostly nové stromy. „To mi trochu pomohlo se uklidnit,“ říká. Pak ale dodává: „Ale vyrostou až za dvacet let. A co když je pak zase pokácí?“