Papežovo selhání na Ukrajině

Žádné stromy nerostou do nebe. Ani ty vatikánské, o které se stará „náměstek Kristův“. Řeč je o ruské agresi na Ukrajině, která jinak charismatického a populárního papeže Františka loni zaskočila v překvapivých nedbalkách.

Začalo to přitom nadějně. Brzy po ruském útoku mluvil František o „nepřijatelné ozbrojené agresi“, později o „potentátovi, smutně posedlém anachronickými národními zájmy, který provokuje a posiluje konflikty“. Hlavu ruské pravoslavné církve, patriarchu Kirilla, varoval, aby se nestala „Putinovým ministrantem“.

Pak ale přišel nečekaný úkrok stranou. Šestaosmdesátiletý pontifik původem z Latinské Ameriky v květnu italskému listu Corriere della Sera řekl, že kroky Vladimira Putina byly možná „vyprovokované“ a způsobil je „přístup Západu“. O měsíc později myšlenku jako vystřiženou z kremelské propagandy rozvinul. Zkritizoval sice „brutalitu ruských vojsk“, válku na Ukrajině, ve které „neexistují dobří a špatní“, ale podle něj „vyprovokovalo poštěkávání Severoatlantické aliance u ruských bran“.

Neochota hlavy katolické církve jasně pojmenovat agresora vzbudila údiv a velmi ostré reakce nejen v Kyjevě. Zahladit největší ostudu se v listopadu pokusil ukrajinský řeckokatolický patriarcha Svjatoslav Ševčuk, který se s Františkem zná ještě z Buenos Aires. Po osobní audienci ve Vatikánu však Ševčuk jen smutně konstatoval, že papež trpí „romantickými představami“ o Rusku, v rámci kterých „nedokázal uvěřit, že by tak humánní národ jako Rusové mohl páchat…