„Hraji tak, jak hraji, protože mi to dovoluje přijít s těmi nejšílenějšími možnými zvuky. Nejde přece o nic jiného, ne?“ popisoval kytarista Jeff Beck v rozhovoru z roku 2009 a dodal: „Pravidla mě nezajímají. Vlastně pokud neporuším tak deset pravidel v každé písni, tak nedělám svou práci dobře.“
Hudebník, který minulý týden ve věku 78 let nečekaně podlehl bakteriální meningitidě, byl jedním z vůbec největších průkopníků – možná přesněji řečeno průzkumníků – toho, co je možné provádět s elektrickou kytarou. Když v roce 1965 zaplnil místo v hvězdných The Yardbirds po Ericu Claptonovi, odklonil kapelu od puristického bluesového přístupu k hitparádovým hitům, ale také k dobrodružstvím, jež amplifikovaný nástroj nabízel. Hned v počátku se Beckovou specialitou stala akustická zpětná vazba, která byla do té doby považovaná za defekt, ale Beck z ní dokázal vytěžit muzikalitu a dát jí emocionální výraz. Což byl přístup, který ihned inspiroval Paula McCartneyho i Jimiho Hendrixe.
Jak připomněl Alexis Petridis v nekrologu pro The Guardian, nahrávkou, která Becka nadchla pro kytaru, byl singl How High the Moon z roku 1951 od manželského dua Les Paul a Mary Ford. V ní šlo nejen o styl hry, ale také o zvukové manipulace, které tehdy zbrusu nový nástroj umožňoval. Na svých albech pak vystřídal rock, blues, jazzovou fúzi, udělal si výlety k disku a v devadesátých letech i k elektronické hudbě – a pokaždé se snažil přijít na to, jak k danému stylu může přispět a zároveň si ho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
