Jaké je darovat vlastní dceru

Rehabilitační sestra Marie M. (46) má čtyři děti. Pětadvacetiletou dceru, následují dva kluci (14 a 12 let). Nejmladší je šestiletá Evička. Právě ona však své místo v rodině neměla od začátku jisté. V roce 1987 se totiž Marie rozhodla své těhotenství vyřešit velice neobvyklým způsobem: „Nevěřila jsem, že ve čtyřiceti zvládnu další dítě. Na manželovu pomoc jsem se nemohla spolehnout. Pracoval v pivovaru a většinu starostí o rodinu nechával na mně. Nechtěla jsem ale jít na potrat. To je strašná věc. Ležíte a pořád se vám honí hlavou, jestli nepřijde muž a neřekne – nikam nechoď. Ale nikdo nepřijde, a pak se probudíte prázdná a máte vysloveně fyzický stesk po tom dítěti. Už jsem to nechtěla zažít. Povídala jsem si o tom s jednou známou. Ona měla stejné trápení, jenže z druhé strany. Tak jsme si řekly, že toho Pána Boha ošulíme. Když mně to dal a jsem z toho nešťastná, a jí ne a je z toho také nešťastná, tak si to vyměníme. Rozhodla jsem se dítě donosit a darovat přítelkyni. Myslela jsem si, že tak vykoupím děti, které jsem si už dříve nechala vzít. Porod byl domluven společný, jméno vybrala druhá maminka. Pojistila jsem se, abych nemohla couvnout. Nepořídila jsem pro dítě nic a domluvila si zajímavou práci. Pořád jsem si říkala: Jsi jen inkubátor, nástroj štěstí dvou lidí.“

K porodu došlo v době, kdy se druhá maminka nemohla dostavit. Přijela, jak nejrychleji to bylo možné, ale primář ji nepřijal: Evička byla na světě. Adopci si matky mohou vyřídit mezi sebou až venku. Plán tedy zkrachoval hned na začátku. V porodnici pak došlo ještě k další chybě: Marie začala normálně kojit. Potvrdilo se, že v takových případech už bývá „nad lidské síly“ matku s dítětem od sebe oddělit. „Spousta lidí mi říkala už předem, že dítě nedám, jsem na to prý příliš dobrá matka. Také mi radili, abych raději rodila císařským řezem a anonymně. Ale chtěla jsem dát dítě do dobré rodiny, nedala bych ho přece bůhvíkomu. V porodnici jsem si ještě chtěla namluvit, že to musím dotáhnout do konce. Na Evičku jsem proto raději pokukovala jenom zdálky. Po týdnu jsem odvezla dítě nové mamince. Pak jsem vzala kluky a odjela s nimi na chatu. Byla jsem úplně nemožná. Vydržela jsem jen jednu noc. Pořád jsem tam chodila a nevěděla, jestli je včera, nebo zítra, jestli už to bylo, nebo jestli se to teprve stane. Nakonec jsem za ní musela. Vrazila jsem do dveří a řekla, že ji jdu aspoň nakojit. Nová máma viděla, jak jsem nešťastná. Tak jsme si padly do náruče a dala mi ji sama. Takové rozuzlení způsobilo druhé mamince velký šok: Čekat sedm let na dítě a pak se stát matkou na jeden den…

Její manžel jí potom zakázal se mnou mluvit. A já jsem měla dlouho pocit, že jsem Evičku ukradla. Naštěstí pak také ona dítě dostala, krásného chlapce. Měla o něj už dlouho zažádáno. Teď se občas scházíme a děti si spolu hrajou. Evička měla nedávno šesté narozeniny. Chodí se mnou bruslit a krásně zpívá. Někdy si říkám, že kdyby to byl kluk, rozloučila bych se s ním spíš. Ale z Evičky na mě koukala moje bába. A ta pro mě byla vším.“

Respekt 27/1993