Je 7.00 a já si užívám ranní sluneční paprsky před naším domem. Uspávám v kočárku půlroční dcerku, která je vzhůru už od pěti. Potom půjdu vzbudit tu starší. Dáme si spolu snídani a připravíme se na společný den s dalšími maminkami a jejich dětmi.
Bude tam i moje švagrová Jana. Většinou si na ni vzpomenu hned po ránu a zároveň pocítím sevření v hrudníku. Před půlrokem jí náhle zemřel manžel. Bratr mého muže. Byly jsme tehdy obě v devátém měsíci těhotenství. Bolest, kterou Jana prožívá, pochopí jen ten, kdo si prošel něčím podobným. Ale byla tady jejich tříletá dcera a to nenarozené miminko. Nemohla vypnout, nemohla zastavit. Nemohla se ani opít, ani si vzít léky na uklidnění. A k tomu to všechno zařizování, zablokované účty, vyřizování dávek, obíhání snad desítek úřadů. U každé přepážky opakovat, co se stalo.
Pohled na ženu s těhotenským bříškem, která v jedné ruce drží manželův úmrtní list a druhou rukou uklidňuje rozdováděnou dcerku, rozhodí leckoho. Polovina úředníků reaguje zděšeně, druhá polovina naprosto nevhodně. Co jde, zařizuje za Janu švagr, ale bohužel i tak stále nemá vše vyřízeno. Nehledě na to, že půl roku od té tragédie manželovy účty nebyly odblokovány a vyřízení příspěvků od státu taktéž trvalo několik měsíců. Naštěstí ji obklopuje rodina a úžasní přátelé a také existují nadace, které pomáhají od první chvíle.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
