Petra Hůlová se nikdy neštítila společenských i politických témat: soukromé u ní vždy bylo veřejné, a naopak. V nové próze Nejvyšší karta tomu není jinak, ale k určité proměně přece došlo. Pokud se ohlédneme hlouběji do její tvorby, která začala roku 2002 románem Paměť mojí babičce, je patrné, jak se během doby její styl zjednodušil, nikoli však zbanalizoval. Zestřízlivěl, „odčaroval“ se. Autorka věci pojmenovává přímočařeji, její vyprávění méně meandruje. Sdělení chce být direktivnější a text chce vybízet čtenáře k zaujetí neuhýbavého osobního stanoviska. Nejvyšší karta je tak jednou z mála českých próz posledních let, o nichž má cenu vést diskusi. Je to román, který neutíká do minulosti, k osudům přehledně obrobeným historií – takových knih nabízí česká literatura, zejména zásluhou autorek, nyní dost a dost.
Iluze jen o sobě
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
