Hlavou mi víří pocity bezvýchodnosti z pomyšlení na válku na Ukrajině, děs z toho, kam nás zavede vývoj umělé superinteligence, a k tomu ještě úzkost vyvolaná postupující klimatickou krizí, vymíráním živočišných druhů a zamořením planety toxickými látkami. Přitom však upírám zrak na roční dítě dřepící na blátivé lesní cestě, které se náruživě rýpe klacíkem v hlíně. Moje dítě. Dítě dokonale zaujaté činností a světem, v němž – na rozdíl ode mě – vidí absolutní smysl.
Poslední týdny se mi tento obraz často vrací. Nevím, co dělat, aby moje děti jednou žily v hezkém a bezpečném světě s vyhlídkami na – pokud možno světlou – budoucnost. Chybí mi to pevné, až obsedantní přesvědčení, které si živě vybavuji u svých rodičů: že svět je skvělé místo, které s otevřenou náručí čeká, až projevíme svůj talent. A že kdo na sobě pracuje, bude se mít dobře.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
