Ministerstvo školství zvažuje inovaci předmětů hudební a výtvarná výchova – mají být rozpuštěny do jednoho uměleckého předmětu. Co vám osobně tyto předměty daly?

Na výtvarku ani na hudebku na základní škole nemám skoro žádnou vzpomínku. Ale byly to právě výtvarno a hudba, které mě zachránily v osobní krizi („takový ty pitomý depky“) v pubertě. Může to být náhoda, nemusí. Filmy, knihy, představení, bez kterých by byl život chudší, byly taky trochu náhody, ale osudové. Protežovat z mnoha uměleckých oborů pouze dva je dnes nepochopitelný přežitek. Aktuální iniciativu MŠMT vnímám jako cestu správným směrem, byť se spoustou otazníků. Mnohem osudovější je ohrožení podílu uměleckých oborů při vzdělávání a učení dětí. V době algoritmů se na náhodu jen hraje a tahle hra náhodným setkáním nepřeje.

Navzdory tomu, že jsem prvních dvacet let strávila v Kyjově, jen díky hudebce znám většinu lidovek. Rovněž mi hudební výchova na ZŠ napravovala studijní průměr i reputaci u učitelů, protože to byl snad jediný předmět, kde jsem měla možnost zaválet a suverénním vokálním projevem přesvědčit laxní učitele, že má moje existence nějaký význam. A jak může být pro mutující chlapce traumatizující zpívat před celou třídou, jsem zjistila taky v hodinách hudebky na druhém stupni – velmi zásadní poznatek! Chodila jsem i do sboru Modráčci, tam jsem se taky naučila spoustu písniček, ale vyhodili mě za kázeňské problémy. Díky výtvarce vím, že neumím kreslit ani malovat (donedávna jsem nevěděla, jaký je v tom rozdíl), naštěstí na nás nebyly kladeny žádné speciální nároky, výborně se tedy ve výtvarce spalo. Jednou jsem omylem vypila tuš.