Je mi padesát, cítím se na pětatřicet

O minulém Dni díkůvzdání jsem se zeptala maminky, kolik si představuje, že jí je let. Nezaváhala, ani nemrkla, dokonce ani nepožádala, abych otázku zopakovala, což by bylo jenom přirozené vzhledem k tomu, jak nešikovně jsem ji formulovala a jak byla zvláštní. Seděli jsme u bratra v jídelně a prostírali stůl. Máma složila další ubrousek. „Pětačtyřicet,“ odpověděla. 

Je jí šestasedmdesát. 

Jak je vlastně možné, že tolik lidí při náhodném dotazu okamžitě intuitivně chápe tak vysoce abstraktní koncept, jakým je „subjektivní věk“? Když se nad celou věcí zamyslíte, je přece úplně bizarní. Většina z nás si o sobě rozhodně nemyslí, že je menší nebo naopak vyšší, než je tomu ve skutečnosti. Nemyslíme si ani, že máme menší uši nebo delší nos nebo kudrnatější vlasy. Většina z nás také ví, kde se naše těla nalézají v prostoru, psychologové této schopnosti říkají „propriocepce“.