Fotbalový šampionát v Kataru skončil tak, jak začal: politikou. Hned po finále vkráčel na trávník Emmanuel Macron a utěšoval tam ostrostřelce Kyliana Mbappého, hlavní hvězdu poražených. Choval se, jako by patřil do trenérského štábu Francie. Katarský emír Tamím bin Hamad Ál Thání měl také zálusk na marketingově nedocenitelné fotografie, a tak kapitánovi vítězů Lionelu Messimu před předáním trofeje přes argentinský dres přetáhl arabský černý průsvitný plášť bišt.
Byla to demonstrace katarské moci nad světovým fotbalem, zneužití vrcholu Messiho kariéry k vlastnímu PR? Nebo bylo, jak se ozývá z arabských zemí, předání vysoce slavnostního pláště projevem úcty, povýšením Messiho do role „šejka fotbalu“? Buď jak buď, ohlasy na závěrečný ceremoniál byly dokonalou pointou tohoto mistrovství v kulturním nedorozumění. Evropané ve jménu univerzálních hodnot kritizovali zákaz homosexuality v Kataru a smrt stovek dělníků při stavbě stadionů a další turnajové infrastruktury. Zbytek světa tato kritika míjela a arabský svět se rovnou sjednotil a společně považoval kritiku – její formu i uplatňované dvojí standardy – za projev západní arogance a pokrytectví.
Lekce ze šampionátu je zřejmá: globalizující se planeta potřebuje kulturní překladatele. A Google Translate ani jiná umělá inteligence nám tento úkol neodeberou. Celkem jistě totiž ve 21. století bude klesat relativní moc ekonomicky i populačně stagnující Evropy. A naopak – a nejen při pořádání sportovních akcí – poroste význam…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
