Jednou z nejtěžších pravopisných oblastí je bezesporu psaní velkých písmen. Existuje tu spousta pravidel a vyznat se v té džungli často není snadné. Nestačí jen dobrá znalost češtiny, ale je třeba mít i všeobecný rozhled a určité věcné znalosti, aby člověk správně rozhodl, zda v konkrétním případě napíše velké, či malé písmeno.
Tak například židé – nebo Židé? To záleží na kontextu, pokud máme na mysli vyznavače židovského náboženství, píše se malé počáteční písmeno: „židé“ (stejně jako „křesťané“, „muslimové“). Jestliže ale mluvíme o příslušnících národa, pak napíšeme „Židé“ („Češi“, „Arabové“).
Velká písmena se píšou i v odvozených pojmenováních od obyvatelských jmen, třeba „Středoevropan“, „Antievropan“, „Jihočech“, „Nečech“. Složitější je to ve spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního. Je-li adjektivum součástí oficiálního obyvatelského jména, je první písmeno velké: „Lužický Srb“. Pokud ne, je adjektivum s malým písmenem: „volyňský Čech“ apod.
U obyvatel obcí je na začátku vždy velké písmeno, „Pražan“, „Brňan“ (stejné je to také u nespisovných variant „Pražák“, „Brňák“), a to i když jsou obyvatelé konkrétního místa označeni adjektivem, třeba „Plzeňští“, při bližším určení se pak ale píše malé písmeno: „plzeňští obyvatelé“. S velkým písmenem se píší také pohádkové, náboženské či mytologické postavy: „Maková panenka“, „medvídek Pú“, „Panna Marie“ nebo například „Buddha“.
Malá písmena používáme pro příslušníky antropologických skupin („indián“),…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
