Přískokem vpřed a palba slepými

Pilně publikující spisovatel David Zábranský (1977) je vystudovaný právník. Muž právě této profese je i vypravěčem jeho nejnovější knihy O jednom zachraňování života. Náplní prózy je přerývaný, nedávným aktuálním děním vybuzený monolog na fakultě působícího ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata, který mluví a mluví. Text by mohl mít dalších sto stránek, anebo taky o sto stran méně, na výpovědní hodnotě by se nezměnilo nic. Věcným jádrem přelétavých, za sebou běžících fragmentů v rozsahu jedna řádka až dvě tiskové strany je sdělení, že hrdina sepsal ústavní stížnost na protiepidemická opatření, jež měla zabránit pandemii covidu.

Vypravěč, jehož ambice – jak sám praví – „už od mládí mířily k poustevnictví, nesnášenlivosti a genialitě“, jde proti stávající moci: nikoho nejmenuje, ale co si myslí o Babišovi a Zemanovi či nynějších sociálních demokratech, je nasnadě. Čína je pro něho „zkurvená země“, Západ a celý dohlédnutelný svět má za nemocný. Ztratil vitalitu, kterou měl před sto lety, kdy lidi kosila španělská chřipka, a přesto vládla menší ustrašenost. Jde také proti českým médiím i mlčícím intelektuálům včetně právníků. Verbálně jde vlastně proti všem: „Národ páchal duševní sebevraždu. Češi během nouzového stavu čekali pouze na to, až se otevřou kadeřnictví a nákupní centra. Vyšší ambice neměli.“ Deklarovaná nonkonformnost takřka dvoumetrového vyhublého týpka středního věku, který nezapírá sobectví a prohlašuje se za liberála, ovšem končí u vrat…