Čau, prosím tě, Tereza okoviděla, nechceš místo ní jet na jógovej víkend?“ volá Daniela. Klikám na zaslaný odkaz. Proč si nezpestřit zimní sezonu Anglickou sezonou, což je název vyzenovaného statku kousek od Prahy, kde se konají víkendová cvičení a prožitkové kurzy všeho druhu. Z kalendáře akcí jsem zprvu rozpačitá: kvantové ženství, ženský biohacking, konstelace archetypů, transformační nebeŽenství a blaho-být v tuto chvíli nejsou součástí mojí životní výbavy a každodenní strategie. Aspoň to tvrdí můj vnitřní hlas. „Potřebuješ karimatku, ručník, jo a vezmi si malej batoh,“ pokračuje Daniela. Instrukce znějí povzbudivě, o krystalech nebo minulých životech se v programu nic nepíše.
Na místě srazu se poznáváme podle barevných karimatek (nejhezčí má Veronika, korkovou) a batohů, můj je bezkonkurenčně největší. Uhlíkovou stopu zmenšujeme plnou obsazeností volva, které sice žere jak prase, ale když se to vydělí pěti, planeta se na nás zlobit nebude a naše karma nevyhasne. Než nahodíme navigaci, jsme na místě. Holky mají zkušenost z yoga retreatu v broumovském klášteře, jsem zvědavá, jaké zážitky nám nadělí statek plný matek. Přemítám o evoluci místa, kde se makalo od nevidím do nevidím, a my se tam jedeme válet a energeticky harmonizovat. Seník se proměnil ve společnou ložnici, špýchar v místo pro meditaci a cvičení, z chlívků na dvoře bude venkovní sauna. Okolní orná půda soupeří s golfovým greenem. Handicap tu nemají golfisté, ale místní traktoristé, kteří kličkují mezi zaparkovanými auty jogínek. Takový je stav věcí. Pak je tu ještě stav mysli, kterým lehce otřese fakt, když Daniela zjistí, že se bude tři dny stravovat bez oblíbeného masa.
Ubytujeme se ve společném malebném podkroví, kterému kralují ambientní tapety s výjevy z rostlinné říše. Nicméně Viola vyfasovala ptáčky. Hurá směle do legín a do meditárny. Pocit sounáležitosti a pomalu nabyté harmonie kazí vzor na mých legínách, který se zlověstně a nelítostně deformuje v okolí stehen, no nic, prostě óm. Prostor svým účinkem nechává rázem zapomenout na nedokonalosti, pozornost věnuji svíčkám, světýlkům a bambusové zvonkohře koshi, jejíž hladivé zvuky zaplňují prostor mezi námi. Vzduch prosycuje vůně esenciálních olejů a sedativní hlas cvičitelky, která je napůl víla. Úvod patří krátkému představení: někdo přijel, aby si doplnil ženskou energii, protože v běžném životě čelí výhradně té mužské, další účastnice potřebuje vypřáhnout v péči o malé děti, aby nepřišla o rozum a kontakt s realitou, pak je tu sekce „to byl vánoční dárek“ a já, protože covid. Dost záhy narážím na mantinely své představivosti, když nedokážu vnitřním zrakem fixovat příjemné místo uvnitř těla a abstraktním pokynům úplně dobře nerozumím. Alice váhá, jak se francouzsky řekne křížová kost a jestli skutečně leží na bedrech. Betty zvažuje, jestli před cvičením podstoupit kraniosakrální terapii nebo masáž technikou dešťová kapka. Rytmus dne určuje počet nádechů, výdechů a víra, že nepolapitelné myšlenky v hlavě přestanou na chvíli vířit jako prádlo v bubnu. Vypnula jsem žehličku? S každým dalším cvikem přichází protažení těla a zklidnění mysli, tady a teď začíná nabývat reálných rozměrů.
Třetí oko se mi sice nakonec neotevřelo, ale zažila jsem inspirativní víkend v příjemné společnosti, navíc v prostředí venkova ve stylu staré Anglie doplněném o skvělé gastro a počasí na objednávku. A vůbec nevadí, když vám kraniosakrální věc nebude fungovat, nejste vegetarián a z batohu se vám vykutálí lahev vodky. Je fajn se po časech uzavírek nechat inspirovat a znovuotevřít novým světům, i když v tom vašem momentálně převládá racionálnější naprogramování. Rolujeme karimatky, nakládáme volvo a těšíme se příště na další nepoznaná místa. Vně i uvnitř nás, tady a teď.
Autorka je překladatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
