Následující příběh se skutečně stal. Kdyby někdo poznal postavu studenta pedagogické fakulty v Plzni, jenž je v povídce popisován jako Fin s promodralými rty, zašlete mi, prosím, jeho aktuální adresu.
Pátek, 17. listopadu 1989
Dneska jsme s naší třídou odjeli na školu v přírodě do Chlumu u Třeboně. Cesta autobusem ušla, bylo mi sice blbě, ale naštěstí jsem se nepoblil. Měl jsem teda namále, už jsem si připravoval igelitovej pytlík. Poblil se akorát Jára, kterej vždycky machruje, že se v autobuse nikdy nepobleje, protože je zvyklej z domova na auto. Teď se ale přežral jitrnic nebo čeho, a ještě ke všemu ho v autobuse někdo praštil do žaludku.
Do Chlumu jsme dorazili večer. Vystoupil jsem z autobusu, spatřil setmělý dřevěný chatky, osada svítila do noci, roj mihotajících se světýlek připomínal rudný doly s komíhajícími se lucernami permoníků. Do dáli se rozprostírala velká plocha rybníka, celá pokrytá ledem, takže to vypadalo jako gigantický zrcadlo. Vzal jsem svůj obrovskej červenej kufr a začal se s ním vláčet kolem ledovýho zrcadla k jednomu ze světel. Všichni kolem mě předbíhali. Když jsem konečně dorazil, oznámil mi Machura:
„Nazdar, Michale. Nezbylo tady pro tebe místo. Bydlíš na pokoji u sedmáků.“
A společně s Myškulem se tomu začali řehtat, protože právě tyhle dva mi to zařídili u ředitele. „Řekli jsme mu, že tam u nich chceš bydlet, že seš s nima strašnej kamarád,“ vyprávěli a řehtali se svojí ďábelský prohnanosti. S každým zvlášť se dá vcelku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
