Vyjádření ministra Mariana Jurečky znovu oživilo debatu o fyzickém trestání dětí, výjimečně proto odemykáme následující text z aktuálního vydání Respektu. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.
Ministr sociálních věcí a brzy i rodiny Marian Jurečka je vděčný svým rodičům, že „v pravý okamžik taky dostal facku“. Rodiče tím prý malému Marianovi „vymezovali mantinely“. Rozhovor pro Aktuálně.cz je dalším příspěvkem do české debaty, zda je žádoucí po vzoru jiných evropských zemí zakázat fyzické trestání dětí. Ministr, který má důstojný život dětí v gesci, takový zákon nechce.
K přijetí zákona nás zaúkoloval Evropský soud pro lidská práva a taky nedávná zpráva Výboru pro práva dětí OSN vepsala zákaz fyzických trestů dětí mezi doporučení. Je sice dost ostuda, že to Česku musí někdo říkat ještě v roce 2021, ale podstatnější je, proč to říká.
Výsledky výzkumů dokládají, že tam, kde k zákazu fyzických trestů došlo, se do pár let dramaticky snížilo násilí v rodinách i mezi dětmi a teenagery ve školách. Světové studie shrnující desítky let zkoumání ukazují, že fyzické trestání (není řeč o týrání) patří mezi faktory, které ztěžují dětem i dospělý život – častěji se u nich rozvíjejí duševní poruchy a závislosti.
Představa, že budeme brát s klidem, když dá muž facku manželce (nebo naopak), protože se nechová podle jeho představ, je absurdní. Ale i kdyby se to dělo, z páru může odejít – a tipuji, že i Marian Jurečka by ze vztahu, kde by byl bit, odešel. Je to nedůstojné, facka ani lepanec nejsou prostředkem komunikace, k tomu máme slova. Dítě je malý člověk, stejný jako ti dospělí, nemůže ovšem říct „tak dost, odcházím“.
Učitel by po facce žákovi skončil. Ten bít nesmí, rodiče mohou. Nejde tedy o dítě, o to, čemu by ho násilný akt učitele učil. Ministr a mnozí další mají na mysli, že své děti si můžeme bít jen sami. Jurečka samozřejmě nemluvil o týrání, ale i ta obyčejná „facka, záhlavec nebo přes zadek“ otevírá dveře k bití a násilí – ministr nám vzkazuje, že ruka, která letí na dítě, je akt výchovy, nikoliv ponížení, rodičovské bezradnosti nebo frustrace.
Pojďme chtít být rodičům vděční za to, že nás vychovali bez facek. A že se chováme dobře, protože chceme, a ne proto, že jinak něco přiletí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
