Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Správci z Národní

Spolek Díky, že můžem naučil Čechy slavit 17. listopad a posouvá debatu k aktuálním problémům této společnosti

Fascinováni převratem, který nezažili. (Hlavní štáb spolku Díky, že můžem) • Autor: Milan Bureš
Fascinováni převratem, který nezažili. (Hlavní štáb spolku Díky, že můžem) • Autor: Milan Bureš

Oslavy 17. listopadu jsou v Česku pro spoustu lidí pohodlně usazeny v kolonce „top“. Pravděpodobně nikdo je ale pravidelně neprožívá tolik jako skupina dvacátníků a třicátníků, symbolicky sídlících v bytě na pražské Národní třídě. Vchod do prostoru spolku Díky, že můžem je lemován archivními černobílými fotografiemi, které zachycují pochod studentů v listopadu 1989. Při procházení místnostmi se fotografie postupně stávají stále aktuálnějšími a ilustrují fakt, že tento spolek už devátým rokem úspěšně organizuje oslavy sametové revoluce na Národní třídě s přezdívkou Korzo Národní.

I když iniciativa začala v roce 2014 pouze jako jednorázová akce s cílem posunout Čechy při oslavě zásadního státního svátku, dnes jde o akci, na kterou pozvání k účinkování odmítne jen málokdo. Díky, že můžem ale především ukázalo, že ačkoli hlavní pořadatelé sametovou revoluci osobně nezažili, jejich generační zkušenost přináší do oslav ve veřejném prostoru otevřenost a energii, kterou do té doby jednoduše nebyl nikdo jiný ochoten investovat.

Největší úspěch

Přesně týden před propuknutím oslav vnější pozorovatel rozhodně nepozná, že akce, na kterou se organizátoři z Díky, že můžem připravují dlouhé měsíce, se právě blíží do finále. V jedné z místností několik dobrovolníků připravuje malé trikolory, které si návštěvníci poté připnou na klopu, jinak je tu však klid. V hlavním „štábu“ sedí asi patnáct lidí za svými počítači a při rozhovoru s jádrem skupiny – Bárou Stárkovou, Adamem Heresem, Janem Hlaváčkem a Martinou Plesníkovou (všichni ve věku pod třicet let) – se ukazuje, že téměř vše je už vážně naplánováno a ladí se pouze detaily, jako je komunikace s dodavateli jídla nebo koordinace veřejné sbírky na chod spolku, do které mohou za týden procházející přispět.

„Lidé na ulicích byli z té akce zmatení. Nevěděli si rady s tím, jak k hromadné oslavě vlastně přistoupit a o co se pokoušíme,“ vzpomíná na začátky současná předsedkyně spolku Bára Stárková (27), která na Národní byla v roce 2014 ještě jako návštěvník, později se stala dobrovolnicí a dnes se řadí už k několikáté generaci vedení spolku. Když má shrnout, proč se stala součástí Díky, že můžem, připomíná, že před jeho existencí tady žádná hromadně organizovaná oslava 17. listopadu nebyla. Naopak: dříve se 17. listopadu spíše demonstrovalo proti politikům u moci a žádná společná „pozitivně laděná“ akce neexistovala. „Dá se říct, že to tady všichni děláme také proto, abychom na Národní mohli jednou vzít svoje děti a ukázat jim to,“ vysvětluje Bára.

Vše začalo, když se před pětadvacátým výročím 17. listopadu 1989 tehdejším organizátorům Budějovického majálesu ozvala skupina Opona, která pořádala oslavy dvacátého výročí. „Řekli nám, že by to měl tentokrát dělat někdo mladší, a tehdy navíc nenašli nikoho v Praze s podobnými zkušenostmi,“ vzpomíná Martin Pikous (29), jeden za zakladatelů Díky, že můžem, který – stejně jako ostatní z původního složení – není už několik let součástí spolku. „Dnes jako největší úspěch vnímám, že i když zakladatelé odešli, spolek běží dál a mnohem profesionálněji než za nás,“ říká Pikous.

Každý rok jsme si přeříkávali, za co vděčíme listopadu.

Původně jednorázová akce se osvědčila a z původních deseti členů spolku je jich dnes kolem čtyřiceti. Kromě Korza, které na Národní třídě 17. listopadu nabízí nejrůznější atrakce od Obýváku Václava Havla, kde se předčítá z knih, pouliční ukázky s herci v uniformách VB, hudební pódium nebo pietu, dále zaštiťují ve spolupráci s neziskovými organizacemi workshopy o moderních dějinách Československa a Česka (Samet na školách) nebo vzdělávací podcast Audiokalendárium.

Všichni, kdo spolkem prošli, vzpomínají, že za devět let se podařila ještě jedna věc – dokázali přilákat lidi, kteří se sice narodili až po roce 1989, přesto slavení dne studentstva považují za důležité. Proč tomu tak je, dobře ilustruje příběh současného vedení spolku. Část z nich původně začala jako dobrovolníci a postupem času se z Díky, že můžem stala důležitá část jejich pracovního života.

„A vyvinuli jsme se i jinak. Z pocitu, že je super, že už umíme slavit a lidi rádi dorazí, jsme se postupně dostávali do bodu, kdy jsme si čím dál víc uvědomovali, že podobné svátky a národní příběhy z minulosti definují, jak se díváme na současnost,“ popisuje Adam Heres s tím, že začali vnímat Národní jako platformu, jak připomínat minulost a proces budování demokracie, zároveň se však také zaměřovat na aktuální problémy české společnosti, ať už vzešly či nevzešly z jakoby mimoděk nabyté svobody v roce 1989. Jak popisuje, patří ve spolku mezi ty, kteří doma 17. listopad neslavili, protože sametová revoluce nikdy nebyla považována za celospolečenskou výhru. A zpětně to vnímá jako výhodu.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].