73_jeden den

Mám sousedku z Ukrajiny, jmenuje se Táňa. Pochází z vesničky Neresnice, krásného místa s čistou přírodou na Podkarpatské Rusi. Často myslí na rodný dům s velkou zahradou, kde žije její maminka. Záplavou zeleně na svém vinohradském dvorku si alespoň trochu připomíná louky a lesy, ve kterých vyrostla. A vzpomíná také na své začátky v Čechách, kam po smrti manžela před patnácti lety přijela zapomenout a začít nový život.

Startem pro ni byly směny v hotelu, kde pracoval jeden kuchař. Každé ráno se nadopoval několika ibalginy, aby v lehkém deliriu přežil den. Šílím nad tou představou. „Vždyť je to o život,“ říkám jí. Táňa přikyvuje a dodává: „Ale byl šťastnej.“ A já přemýšlím nad tím, jestli si kuchař opravdu ubližoval, nebo se naopak chránil. Možná by bez růžové útěchy přišel o práci a spadl by do něčeho mnohem horšího. Nebo by si taky s čistou hlavou mohl uvědomit, že ho tahle práce fyzicky zmáhá, a přemýšlel by o změně.

Reklama
Reklama

Na ibalginech tohle dilema neověřím. Neberu je, ani když mě něco bolí, protože šidí mysl. Ale vlastně ji šidím taky. A spolu se mnou 44 procent Čechů, kteří denně pijí kafe. Dřív mě naprosto míjelo. Když jsem jako elévka v ČTK potkávala kolegy, jak si v kuchyňce připravují hrnek horkého povzbuzovače, nechávalo mě to chladnou. Ale pak jsem začala psát po kavárnách. Milovala jsem ty chvilky, kdy mi to najede a já budu tvořit jako divá. Po pár letech mě to dohnalo. Připadala jsem si závislá, a tak jsem začala pátrat, kdy ho pít a jak moc. Zjistila jsem, že typické kafování po ránu je vlastně nesmysl. K přirozenému nabuzení stačí kortizol. Čistá dávka energie produkovaná vlastním tělem. Ale zhruba kolem jedné, kdy pozornost slábne a nálada klesá, mě kofein vytáhne z deprese středního dne. V tu chvíli, kdy bych namísto toho byla skleslá a bez výkonu, jsem opravdu šťastnější. A výkonnější. Ale co by se stalo, kdybych si to kafe nedala?

13.30 – Vracím se z oběda a pokračuju v rutině naplánovaných věcí. Jenže! V e-mailu přistává nečekaný úkol, kolegové mají lehkou slovní přestřelku kdo s koho a já cítím, že přichází to, co nemám ráda: kancelářský stres odvál vnitřní pohodu. Můžu jí maximálně zdálky zamávat. Kafe je ale blízko. Hned za rohem v kuchyňce. Mám chuť se tam vydat, slastně zmáčknout tlačítko a požitkářsky sledovat, jak se naplňuje šálek blaha. Stres odpadne, nálada se zlepší a s ní poroste i výkon. Váhám…

14.00 – …a odolávám. Jdu si jen pro horkou vodu s citronem. Pili ji tak staří Číňané. A funguje to. Rituál zabírá bez ohledu na obsah hrnku. Až do večera pokračuju v práci. Soustředím se z hloubky vlastního já, takže mě nerozhodí ani hádky na pracovišti, ani nečekané události. Prostě jen přeskládám priority. Je to fajn. Ale jen do doby, než se přiblíží pozdní odpoledne a já dostanu chuť na víno. Na orosenou sklenku bezstarostnosti. Tady horká voda nepomůže. Potřebuju nový zdroj myšlenek, abych přepnula z pracovního modu a nenechala se ukolébat představou, že dobrovolně uvíznu v příjemné nicotě. Co udělám?

17.30 – Procházím se po bytě a sahám po věcech, kterých si dlouho nikdo nevšiml. Skládám rubikovku, začtu se do komiksu, jdu na zahradu posbírat poslední ořechy. Stačí se prostě jen přepnout. U kuchaře to byl ibalgin, u mě kafe a sklenička vína a u někoho třeba seriály. Princip je stejný. Když se potřebuju dopovat, nejsem sama sebou. Když se zbavím umělého povzbuzení, můj den je úplně jiný. Lepší. Všímám si věcí, vůči kterým jsem „pod vlivem“ imunní. Vnímám jasněji vlastní myšlenky a vypouštím zbytečná slova ostatních. S nezávislostí přichází svoboda. A ta vždycky stojí za to.

Autorka je textařkou v IT firmě.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte