73A_archiv autora

Nedávno jsem dostudoval a za pár měsíců, jak doufám, začnu pracovat na oční klinice v jednom větším městě bývalé NDR, kde žije moje přítelkyně Anne Sophie. Profesní čas mezi těmi událostmi trávím jako lékař vakcinačního týmu jisté pražské nemocnice. Je to příležitost rychle si zopakovat některé interní disciplíny, něco imunologie a farmakologii v její zábavnější podobě, tj. téměř bez dávkování. Šprtám, že bevacizumab je Avastin, erlotinib Tarceva a že účinná látka nejdražšího léku na světě (ten ale při očkování dospělých fakt nepotkáte) je onasemnogen abeparvovek. V důchodu o tom napíšu strašidelnou knížku pro děti.

S frekvencí 160/den koukám do počítače, na klienta a zase zpět, tvořím větu vystihující, že o dotyčného máme zájem a zodpovědně posuzujeme jeho zdravotní stav, podepisuju, razítkuju (naučil jsem se mluvit, zatímco ruka píše něco jiného). Jsou to zajímavá mikrosetkání, přichází například časně polistopadový politik, nyní starší pán, gentleman, hovoří příjemným tichým hlasem o tom, že si toto místo vybral, protože k němu má vztah, nedaleko prožil dětství. Prodavačka, bagrista, policista, hudebník, vděčná stařenka, naštvaný antivaxer. Občas řeším něco odborného, konzultuju se specialisty, většinou ale jen úřaduju.

Reklama
Reklama

Pod svícnem je tma, a tak ke konci pracovní doby (teď tedy spíš v její polovině) vidím písmena na monitoru dvakrát, musím přimhouřit jedno oko, abych se trefil, a zdržuju sebe i ostatní.

Dnes z práce spěchám na vyšetření de facto ke svému učiteli. Doufám, že mě přesvědčí, že jsem hypochondr a jak z toho ven. Dávám pozor na přechodu, protože než vyhodnotím, které ze dvou identických aut mě přejede, určitě to aspoň jedno udělá. V tramvaji mi svítí dva stejné červené nápisy nad sebou. Diplopie je dynamická, obraz v jednom oku lze zčásti potlačit, a tak si mohu celkem nerušeně prohlížet obrazy oba.

„Proč jdete, Adame, až teď?“ ptá se dr. T. s výčitkou. Vysvětluju, že sice problém trvá několik měsíců, ale ze začátku pomohlo déle se vyspat. Lékař vrtí hlavou, posílá mě na kliniku, a že prý se nemám bát, zpravidla to nádor na mozku není. Teď se nebojím, ale než na mě za měsíc dojde řada, několikrát se sesypu. Třeba roztroušená skleróza je taková pěkná benigní diagnóza…

Cestou domů nakupuju v supermarketu, bývá tu pokladní, který ve mně probouzí profesionální deformaci: evidentně má oční vadu, nejspíš banální, ale neřešenou, každá šichta musí být pro něj dvojnásob namáhavá. Mohu mu doporučit dr. T., do ordinace to má skoro za rohem. Váhal jsem, jestli to není nepatřičný zásah do soukromí, ale dnes na to kašlu, trochu se známe, tak mu to konečně řeknu. Místo něho je za kasou jiný kluk. Vidím ho tady poprvé, ale pamatuju si jej z očkování. Zaujal mě tehdy podobně jako jeho kolega. Jeho problém je spíš neurologický, nerýpu do toho, ale můžu se aspoň vyptat na vakcinaci. K mému překvapení o ní hovoří s vděčností, vnímá ji jako očkování, která dostal v dětství, a vidí v ní smysl.

Doma obřadně zapínám Skype, toužím po Anne Sophie. Ještě tam není, a tak si vařím z toho, co mi prodal ten mladý muž s ukázkovým nystagmem. Když se konečně moje víla připojí, jsou na obrazovce víly dvě, pěkně nad sebou. Spojit se nedají, zavírat oko se nehodí, tak si zakrývám obličej a doufám, že to přejde. „Co je ti?“ ptá se víla. Když spustím ruce, mám na monitoru místo milé sochu umírajícího Gala. Známe ji z římského muzea a oba ji máme rádi. Přesněji Galy dva.

Abych se nezbláznil, než do mě příští měsíc nahlédnou zobrazovací metody, pokusím se dívat na sebe jako na pacienta, s odstupem a zvědavostí, jak tenhle případ dopadne.

Autor je lékař.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte