Arnoldu Lunnovi, rodákovi z indického Madrásu (dnes Čennai), kde nějakou dobu působil jeho otec, bylo dvaatřicet let, když coby novopečený předseda Federální rady britských lyžařských závodů dostal v lednu 1921 na starost pořádání „své první“ amatérské sportovní soutěže. Na svazích Mürrenu, dnes známého nejvýše položeného lyžařského střediska ve švýcarském Berner Oberland, kam už před první světovou válkou mířili britští turisté, se závodilo ve slalomu, skocích a v běhu na lyžích.
Lunn, absolvent Oxfordu, horolezec, spisovatel, ale především průkopník alpského lyžování, došel po tomto závodu k rozhodnutí, že je třeba změnit pravidla jedné ze soutěžních disciplín – slalomu. O vítězi totiž dosud rozhodoval styl, jejž propagoval hlavně Mathias Zdarsky, přezdívaný též „otec alpského lyžování“ (mimochodem šlo o českého rodáka z Kožichovic u Třebíče, původním jménem Matyáš Žďárský). Tedy co nejdokonalejší provedení různých druhů oblouků. Arnold Lunn však usiloval o to, aby místo toho lyžaři prokázali především svou schopnost se jistě a svižně, tedy co nejrychleji a zároveň bezpečně, pohybovat v náročném strmém terénu. „Cílem zatáčky je objet danou překážku a ztratit při tom co nejméně z rychlosti, proto rychlá a ošklivá zatáčka je lepší než hezká a pomalá,“ napsal k tomu do ročenky britských lyžařů.
Čas se tak v hlavní roli při závodech ve slalomu ocitl poprvé 21. ledna 1922. Šlo tehdy o zcela odlišnou podívanou, než jakou slalom nabízí dnes: první závodníci upravovali, tedy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
