Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial

Dejte pozor, když uslyšíte piano

Proč neumíme stejně vášnivě jako o studijním pobytu Jana Farského debatovat o ruské hrozbě pro Ukrajinu, Evropu i pro nás?

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Když chce někdo ilustrovat podcenění dramatické události, občas použije přirovnání: tančí na horní palubě Titaniku. Při zkáze zámořského parníku totiž nejbohatší cestující na horní palubě zpočátku netušili, jaké drama se po nárazu do ledové kry odehrává v podpalubí. Klidně tak dál tančili za zvuku houslí, basy a piana. Na podobnou příhodu – bavíme se hudbou, když se píší dějiny – jsem nedávno narazil při četbě deníků George Orwella.

V dubnu roku 1941 si zaznamenává, že zašel do hospody, aby si poslechl z rozhlasu zprávy. Dorazil pozdě, tak se zeptal hostinské, co je nového. Ta mu ale odpověděla: „Ach, my si tady zprávy nikdy nepouštíme. Stejně je nikdo neposlouchá. Vedle v místnosti navíc hraje piano a jenom kvůli zprávám by pauzu asi neudělali.“ K tomu Orwell rozčileně dodává, že se tak děje v naprosto klíčové dějinné chvíli (ohrožení Suezského průplavu), což zažil už několikrát. „Po celý ten čas má člověk pocit, že kope do nějaké neproniknutelné zdi stupidity,“ píše Orwell.

Škoda že neexistuje aplikace, která by nám ve chvíli, kdy něco podceňujeme, spustila v mobilu nějaký koncert pro klavír. Nebo by piano jako signalizaci hrozících potíží mohla zavést aspoň Česká televize při přenosu ze sněmovny. Drtivá většina proslovů je jen oslavou žvástu a to podstatné se v něm leckdy ztratí. Kdyby se odehrávalo něco zásadního, mohl by místo překladatelů do znakové řeči nastoupit pianista.

Pomoc s vyhodnocováním významu událostí bychom rozhodně potřebovali. Proč například neumíme stejně vášnivě jako o studijním pobytu Jana Farského debatovat i o ruské hrozbě pro Ukrajinu, Evropu a nás? Poslanec za STAN udělal určitě chybu, když voličům před volbami neřekl, že pojede na osm měsíců studovat. Během chvíle máme k tématu kritická vyjádření opozice, koalice, novinářů, skoro všech na sociálních sítích, a dokonce i prezidenta, který jinak nevystupuje už vůbec k ničemu. Vedle toho víceméně zůstává mimo širší debatu fakt, že se Vladimir Putin snaží přepsat hranice (doslovné i vlivové) v Evropě. Co je důležitější?

Část vysvětlení, proč rezonance událostí ve veřejném prostoru tak málo odpovídá jejich významu, známe. Sociální sítě nás všechny proměnily v soudce, a tak jsou aféry, v nichž můžeme někoho soudit a ideálně odsoudit během pár vteřin, darem z nebes. Potřebujeme krmit své emoce. Politici vládních stran nemají takovou „imunitu“ u svých voličů a novinářů, jakou měli zejména politici ANO.

Slyšet poslance tohoto hnutí, jak mluví o poškozování obrazu sněmovny, je vzhledem k jejich mlčení vůči skandálům Andreje Babiše legrační. Prezident Miloš Zeman, ale i majitel výnosné politické nevládní organizace zvané SPD Tomio Okamura nikdy nebudou volat po tvrdém postupu vůči Rusku, protože je jim Kreml bližší než vlastní vláda. Zdánlivě zahraniční téma navíc čtenáře moc nezajímá, takže to není ani mediální tahák. Vždyť jde o jakousi zemi kdesi na východě Evropy.

Zdá se, že je odchodem Jana Farského zachráněna demokracie v Česku. Proč ale to piano hraje stále hlasitěji?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].