73_jeden den

Ranní káva a všechny obvyklé rituály všedního dne. Jako obvykle v rychlém tempu, ani si nestačím uvědomit, jak je právě tenhle den v mém životě výjimečný. Cestou do ordinace na to krátce pomyslím a pak už jdou pacienti jeden za druhým. Jako včera, jako před týdnem, tak jak jsem zvyklý už víc než čtyři desítky let.

„Tenhle byl váš poslední…“ zaslechnu hlas instrumentářky doplněný chřestěním použitých nástrojů v dřezu. Stočím pohled na monitor počítače a v tu chvíli mi to také dojde. Ten pacient nebyl poslední jen pro dnešek – byl to můj definitivně poslední pacient. Od této chvíle jsem důchodce na plný úvazek.

Reklama
Reklama

Náš pan Poslední patří k těm, co dokážou za roky péče poděkovat, a tak jsem si ještě vyslechl pár milých vět. A jen co se za ním zavřou dveře, v hlavě se mi rozběhne film vzpomínek.

Promoval jsem před šestačtyřiceti lety, v červenci 1976. Vidím to, jako by to bylo včera. Povinný rok vojny na Slovensku a pak už jsme s mojí nastávající ruku v ruce odešli pečovat o chrupy posázavských občanů. Zůstat po promoci v Praze tenkrát mohli jen ti se zvlášť velkou protekcí, případně vyfutrovanou členstvím ve straně.

Jak ve filmu pro pamětníky defilují tehdejší ordinace, pracovní metody i poměry v socialistickém zdravotnictví. Listopad 1989 všechno úplně změnil, po patnácti letech „státní služby“ jsme se privatizovali a ve svobodném povolání téměř tři desítky let provozovali soukromou praxi. Všechny ty skvělé nástroje, přístroje a materiály, které jsme dřív znali jen ze stránek občas viděných zahraničních časopisů, byly pro nás najednou na dosah ruky a my jsme do nich ochotně a rádi investovali vskutku nemalé částky. Nadšeně jsme se školili, sledovali novinky a využívali možnosti. A za práci bylo tolik, nakolik a jak dobře jsme byli schopni uspokojit své pacienty. Ne tolik, kolik se uvolil platit socialistický erár.

Den dospěl k pozdnímu odpoledni a před námi se hromadí krabice s kartami, tedy se zdravotními záznamy pacientů. Čeká je pochmurný osud v prostorách krajského úřadu, kde budou uloženy s tisíci dalších z ordinací, které skončily a nenašly nástupce. To je totiž smutná pointa našeho příběhu: o ordinaci na malém městě – ač půvabném, blízko Prahy a lákajícím přísliby všeho druhu včetně přidělení bytu – nikdo nejeví zájem. Ani svatý Prokop, Voskovec s Werichem a Pavel Kohout s Michalem Vieweghem je nenalákají. Zubaři nejsou – nese se zemí – a sehnat registrujícího stomatologa se zdá být složitější než výprava za třemi zlatými vlasy děda Vševěda. Záhadné příčiny toho neblahého stavu ovšem musí rozmotávat někdo jiný než pohádkový mudrc. Ono totiž zubařů málo není – v absolutních číslech je jich o dost víc než před nějakými deseti lety, a na počet obyvatel dokonce víc než v leckteré vyspělé evropské zemi. To ostatně dokládají i údaje stomatologické komory. Problém je v nerovnoměrné distribuci: v Praze a velkých městech jsou desítky praxí, často s několika lékaři na částečný úvazek. Pravda je, že dnešní mnohem sofistikovanější metody práce vyžadují více času a jsou – nutno dodat – i finančně náročnější. Tudíž moderní praxi stačí „k uživení“ registrovat menší počet pacientů, než bývalo zvykem dříve. Ale nemalý podíl na neutěšeném stavu má i státní správa a zdravotní pojišťovny, když pozvolna dopustily rozpad existující sítě zubních ordinací.

Celý problém je ještě složitější, ale pro dnešek zavíráme dveře naší osiřelé ordinace a voláme: Milí mladí kolegové, kdo z vás by chtěl začít pracovat v Sázavě, bude vřele vítán!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte