Olympiáda ve smyslovém přetížení, na kterou shovívavě dohlíží strýček Ho Či Min. Tajfun lidského hemžení mezi polívkami pho. Mraveniště, co na patře chutná jako silné kafe se sladkým kondenzovaným mlékem a olovem. Nesložitelné dopravní puzzle s třešničkou nekonečného troubení. Třetí den probíhám tou zběsilostí, a ne. NE! Nejde to. Kdo to nezažil, nemůže to popsat, nedá se to předat, nedá se to nafotit. Byl jsem v Lusace, Káthmándú nebo Nuakšottu, ale Hanoj je mezi „exotickými“ městy podivně jedinečná, jediná a s ničím nesrovnatelná – psychotická asijská urbanistická orgie, která se prostě musí prožít.
Jsem tu po deseti letech, rok jsem tu žil a pracoval. Pátrám, jak se metropole změnila, a rozhodně je tu stejné vlhko a vedro. Vietnamská ekonomika ovšem vzrostla odhadem o 60 procent, přibylo skoro 10 milionů lidí, průměrná rodina má stále dvě děti. Když jsem zemi opouštěl, zrovna se přehoupla do středněpříjmové kategorie, v roce 2020 už se podle tabulek OSN dostala mezi nejrozvinutější země planety. Dá se mluvit o zázraku, protože Vietnam byl po několika desetiletích krvavých válek – druhá světová, válka o Indočínu, americká válka – zpustošený a traumatizovaný. Jen odhad obětí nechvalně proslulé chemické zbraně Agent Orange přesahuje tři miliony lidí a stále se tu rodí děti bez rukou nebo očí a půda je prosáklá toxiny.
Dnes je Vietnam asijským tygrem a populární turistickou destinací. Má dva klenoty svého úspěchu, na jihu Ho Či Minovo Město (bývalý Saigon), na severu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
