Prezidenti by na Pražském hradě národním hrdinům předávali Řád Bílého divočáka, filmaři by si mezi sebou rozdělovali České kňoury, hokejisti by na dresech hrdě nosili obrázek bachyně a Jan Neruda by zřejmě básnil o tom, že jak kanci bijem o mříže. Kdyby šly dějiny jiným směrem, Bivoj by byl v kraji populárnější než Bruncvík, a my bychom tak měli ve znaku místo lva kance (více na str. 44–49). Daly by se samozřejmě vést úvahy, zda by právě prase divoké, velký sudokopytník z čeledi prasatovití, více nesymbolizoval naši národní povahu. Vždyť je to věčně hladový všežravec vybavený k hledání potravy mocnými páráky a klektáky, skvěle cítí i slyší a odpradávna je spojován se symboly plodnosti, síly a statečnosti. Jeho slabinou je, že špatně vidí a obecně je vnímán jako škodná – ročně se jich jen u nás zastřelí kolem čtvrt milionu. Kňour a bachyně navíc nezní zdaleka tak vznešeně jako lev a lvice.
Dvouocasý lev možná i kvůli tomu nakonec nad kancem už dávno vyhrál. Historici soudí, že vůbec nejstarší použití lva coby erbovního znamení na našem území pochází z roku 1247, kdy si ho dal do znaku markrabě moravský Přemysl Otakar II. Nosil ho až do 26. srpna 1278, kdy jako český král padl na Moravském poli. Lev zdobí i jeho náhrobek v katedrále sv. Víta. Když navíc v roce 1976 archeologové hrob po staletích otevřeli, zjistili, že ostatky byly zabalené do tkaniny s vytkaným vzorem se stojícími lvy.
Co se ale týče Přemyslova vztahu ke kancům, zdá se, že mu nebyli nesympatičtí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
