0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext26. 6. 202219 minut

Na dovolené v Německu

Měsíční lístek za devět eur na regionální vlaky a autobusy je pozvánkou k objevování největšího českého souseda. A tak jsme v pondělí v 10.03 z nádraží v Chebu vyrazili na cestu. 

Zabahněná krása (Waddenské moře v Cuxhavenu) • Autor: Matěj Stránský

Němci milují své dálnice a rychlou jízdu po nich. I v očích mnoha Čechů se jejich země stala jednou velkou dálnicí, kterou je třeba rychle projet na cestě za krásou a dobrodružstvím ve Francii, Nizozemsku, Itálii, Skandinávii nebo třeba ve Švýcarsku… Zkrátka jinde. Dopravní experiment, který v reakci na rostoucí inflaci zavedla v květnu spolková vláda, je tedy pobídkou i pro nás. Za devět eur měsíčně je možné v červnu, červenci a srpnu neomezeně jezdit regionálními vlaky a autobusy a městskou hromadnou dopravou. Němce má levný lístek podnítit k přesedlání z auta na železnici, Čechy může pošťouchnout k první pořádné dovolené v Německu.

No dobrá, ale kam jet? Kroužení kurzorem na mapě iPadu trvá dlouho. Chce to někam dál od českých hranic, to je jasné. Vyjet do lesů Schwarzwaldu? Kochat se Porýním a ochutnávat během pracovní doby na svazích tamních vinic zdejší slavný ryzlink? Nebo se vypravit do tradiční dovolenkové destinace západních Němců, k větrnému Severnímu moři, a objevit pro sebe úplný severozápad?

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Cesta

Volba padá na třetí variantu. Trasu vedoucí ze západních Čech do durynské Gery řadí německé weby mezi ty nejkrásnější. Lokomotiva táhne soupravu podél řeky Elster, po mnoha mostech a skrz viditelně málo prosperující obce Durynska. Hned za hranicí přichází jemný střet kultur: musíme si povinně nasadit respirátory. Později odpoledne, na úseku mezi Göttingenem a Hannoverem, průvodčí nekontroluje lístky, ale napomíná ty z cestujících, kteří si vzali běžnou roušku. Provinění neodmlouvají a vytahují z tašky respirátor. Nevidíme nikoho, kdo by nařízení ignoroval nebo si respirátor mazaně stahoval pod nos.

Přehledný server www.bahn.de nabízí relativně příjemnou trasu a se čtyřmi přestupy – Weischlitz, Gera, Göttingen a Hannover – dorazíme za devět a půl hodiny z Chebu do Brém, které se stanou výchozím bodem výprav k moři. Je pondělí, prázdniny ještě nezačaly a žádný z našich spojů není přeplněný a všechny jedou načas. „Jo, lidí je víc, ale to se poddá,“ říká stroze průvodčí v nejvíce naplněném úseku mezi Gerou a Göttingenem.

Do Brém, multikulturní půlmilionové metropole, přijíždíme v nejklidnějším večeru týdne. Slunce tu na severu sice zapadá až v deset večer, ale i před zdejší památkou ze seznamu světového dědictví UNESCO – radnicí a sochou Rolanda, který symbolizuje práva zdejšího hanzovního města – se prochází jen hrstka lidí. Turisty vyhledávanou uličkou Böttcherstrasse, která sestává z expresionistických budov postavených z červených cihel během meziválečné výmarské republiky, se procházíme skoro sami.

Druhý den ráno regionálním vlakem, autobusem a trajektem pokračujeme tři a půl hodiny do východního Fríska – na ostrov Langeoog, kde nás vláček z přístavu veze do dva kilometry vzdálené stejnojmenné vesnice. (Na trajekt se 9-Euro-Ticket nevztahuje, stejně jako na některé regionální vlaky na trase z Brém. Je třeba si všímat červené poznámky u vyhledaného spojení na www.bahn.de.)

Ostrov

Šlapeme do pedálů a svištíme plochou krajinou. Po levici se vrší travami zarostlé písečné duny, po pravici takzvané solné louky, tedy mořem pravidelně zaplavovaná zeleň. Usazenou sůl mnoho rostlin nesnese, vzniká tu tedy výjimečný biotop odolných travin, hmyzu a hub. „Neptunova zahrada,“ říká tomu s odkazem na boha moří jedna z informačních tabulí podél cyklostezky. Laika zaujmou hlavně hejna ptáků, která se nad loukami prohání. Okolní Wattenmeer, rozlehlý národní park rozkládající se na území Nizozemska, Německa a Dánska, je jednou z hlavních křižovatek tažných ptáků, kteří sem přilétají ze Sibiře i z Kanady a míří do Afriky i Argentiny.

Langeoog je jedním ze sedmi obývaných německých Východofríských ostrovů, které leží na dohled pevniny. Je čtrnáct kilometrů dlouhý a auta sem nesmějí. Na kole míříme na východ, kde je ostrov – i jeho šest sousedů – podle znalců nejkrásnější. Opírá se do nás vítr, ačkoli Kosovan Fadli v půjčovně kol říkal, že dnes nefouká. Přemýšlíme, jak to vypadá, když Fadli prohlásí, že „fouká“. Zdejší ostrovy jsou větrné vždy a teploměr klesá pod dvacet stupňů i v dnešním slunečném dni. Zastavujeme na parkovišti pro kola a skrz porostlé starší duny kráčíme k těm novějším, z jejichž jemného písku jen občas vyrůstá trs trávy. Pod nimi se rozprostírá nekonečně působící písčitý horizont, navozuje pocity osamělých pláží Indického oceánu. Ačkoli byl náš dopolední trajekt zcela naplněný, na severovýchodní pláži skoro nikdo není.

Nasedáme opět na kola a míříme na východní cíp ostrova, k vyhlídce, odkud by teď při odlivu mohli být vidět tuleni. Dnes si drží distanc. Dalekohledem vybavení kolegové se přesto těší: pár odpočívajících savců zahlédnou na stovky metrů vzdálené mělčině. Ti bez dalekohledu si čtou informační tabule o tulením životě. Třeba že tulení mateřské mléko obsahuje 50–60 procent tuku (lidské asi pět procent), tulení matka si proto vystačí s kojením dvakrát denně, a přesto mládě denně přibere denně až dvě kila.

Západoněmecký turistický ráj. (Ostrov Langeoog) • Autor: Matěj Stránský
Západoněmecký turistický ráj. (Ostrov Langeoog)
Západoněmecký turistický ráj. (Ostrov Langeoog) • Autor: Matěj Stránský

Všímáme si, že ani na trajektu, ani na Langeoogu kromě naší češtiny nezní jiný jazyk než němčina. Cizince zdejší krásy nelákají nebo je neznají. Společnost zdejších turistů se také na první pohled liší od té průměrné německé – nevidíme žádného dovolenkáře s rodinnými kořeny mimo Evropu. Severní moře zjevně zůstalo turistickým rájem starého západního Německa, cílem cest z hustě osídleného Porýní a Vestfálska.

Většina návštěvníků zůstane přes den na hlavních plážích, které leží poblíž jediné vesnice na ostrově. Vysedávají v proslulých severoněmeckých plážových koších, které je chrání před větrem a sluncem. Na plážích Baltu a Severního moře byly poprvé použity v poslední třetině 19. století a známé je i jméno vynálezce – Wilhelm Bartelmann z Rostocku koš zhotovil pro zákaznici, která trpěla revmatem, a chtěla přesto trávit hodiny na pláži. Trend spustila Bartelmannova manželka, která se postarala o marketing a koše začala pronajímat. Barevné plážové koše dotvářejí obraz severoněmeckého masového turismu: atrakce, stánky, hřiště – vše je i na nejnavštěvovanější pláži uměřené, opečovávané a v důsledku vlastně půvabné.

Ubytování je také typicky západoněmecké – a to drahé, v řádech několika tisíc korun za noc –, a proto se poslední podvečerní lodí vracíme na pevninu. Z plného trajektu odchází jen desítka cestujících k autobusovému nádraží, kde uplatní svůj 9-Euro-Ticket. Naprostá většina míří k autům na parkovišti a rozjíždí se do penzionů v okolním kraji. Za dostupnějším přespáním jedeme (s jedním přestupem) do Aurichu, jednoho z větších měst východního Fríska. Prakticky všechny domy jsou postavené z červených cihel, náměstí a ulice jsou v osm hodin večer skoro liduprázdné. Čas jít dřív spát a připravit se na další brzký ranní přesun regionální dopravou: pojedeme celkem 2,5 hodiny zpět do Brém a pak do přístavu Bremerhaven.

Muzeum a příběh

Procházka Bremerhavenem vede kolem sériově postavených, obvykle třípatrových domů. Holé bílé, žluté či okrové zdi, jednoduchá okna – nic nápadného, nic zvláštního. Jde však o významné aktéry moderní historie. Všechny byly po druhé světové válce postaveny narychlo z cihel rozbombardovaných krásnějších budov. Bylo třeba stavět rychle a úsporně, a tak i na centrálním náměstí Theodora Heusse kolem sochy starosty Johanna Smidta, jenž pády bomb na strategicky významné přístavní město přežil, stojí tyto uniformní budovy. Vizuálně jsou fádní, pro poznání Německa přesto podstatné.

Důvod návštěvy Bremerhavenu je samozřejmě jiný. Ve čtvrtém největším kontejnerovém přístavu Evropy lze autobusem nebo na lodi vyrazit na poznávací cestu mezi obří nákladní lodi a například zblízka vidět největší evropský terminál na dopravu aut. A hlavně tu stojí proslulá muzea.

Vyčnívá z nich Klimahaus, jenž ukazuje život v různých místech světa ležících na osmém poledníku – tak jako Bremerhaven. Hned ve druhé místnosti expozice kráčíme po železničních pražcích, které symbolizují cestu na jih. Na stěně po naší levici jsou vystaveny letecké snímky z míst, kterými trasa vede, po pravici běží videa natočená z vlaku. Cesta vede až do údolí Isenthal ve švýcarských Alpách, přesně 735,18 kilometru odsud. Zdejší farmáři Hedy a Werner v následných výstavních místnostech vyprávějí o svém každodenním životě, o zvířatech, výrobě sýrů, jódlování i o měnícím se klimatu. Výstava informuje o tajících ledovcích a častějších sesuvech kamení.

Návštěva u polárníků. (Muzeum Klimahaus, Bremerhaven) • Autor: Matěj Stránský
Návštěva u polárníků. (Muzeum Klimahaus, Bremerhaven)
Návštěva u polárníků. (Muzeum Klimahaus, Bremerhaven) • Autor: Matěj Stránský

Expozice pokračuje osmým poledníkem do maloměsta na italské Sardinii, do vesnice v pouštním Nigeru, na hranici deštného pralesa v Kamerunu, za vědci na výzkumnou stanici v Zemi královny Maud na Antarktidě, na ostrovy Samoa a Tuvalu, na Aljašku a na německý ostrov Langeness u Severního moře. Ve výstavních prostorách k Nigeru je více než třicetistupňové vedro, v ledovcem pokryté expozici k Antarktidě mrzne. Lidé z těchto rozdílných míst vyprávějí o svém běžném životě a o měnícím se počasí. „Dříve jsme měli mléko, hodně mléka, masa. Život býval snadný. Teď máme místo vody vítr. Vítr. Přichází a všechno odvane. Když najdeš trochu potravy pro zvířata, tak přijde vítr a odvane ji. Bože,“ vzpomíná na zdi promítaná stará žena z nigerské vesnice. „Teď už nic není. Stromy jsou mrtvé, krajina prázdná.“ Vhled do tamního života je autentický, žádný etnologický kýč, a návštěvník může vidět hračky mladých Tuaregů, běžné vybavení příbytku nebo sledovat cestu pouštním džípem.

Hned vedle Klimahausu, kde by bylo možné čtením informačních tabulí strávit celý den, stojí Německé muzeum emigrace. 7,2 milionu lidí (včetně Čechů a Slováků) skrz Bremerhaven v letech 1830–1974 odcházelo za novým životem, nejčastěji do USA. Při vstupu do muzea návštěvník dostane elektronickou kartičku se jménem jednoho konkrétního emigranta a s její pomocí se v dalších místnostech expozice – věnovaných například nástupu na loď, cestě přes Atlantik, imigračním kontrolám na ostrově Ellis Island, začátku nového života v Americe – dozvídá i jeho konkrétní životní příběh.

Ten můj se jmenoval Richard Morgner, do USA odešel v roce 1954 a prožil americký sen. Jeho rodný dům byl zničen při spojeneckém bombardování Bremerhavenu, jeho dědeček si poté vzal život a na pozemský svět rezignoval i jeho otec – nároky prvních poválečných let byly nad jeho síly. Ve Virginii, kam Richard vycestoval za sestřenicí, vytouženou práci nenašel a chytil se až o pár let později ve Washingtonu. Pak ale následoval rychlý růst. Pracoval jako svářeč, po večerech studoval, a nakonec dokončil technickou univerzitu. Založil vlastní ocelářskou firmu a stal se milionářem. Naučil se létat – ale milionářský koníček se mu stal osudným. Se svou malou cessnou se v roce 1999 zřítil a spolu s manželkou na místě zemřel.

Pět minut od muzea, na nábřeží, stojí pomník vystěhovalcům, kteří se odvážili opustit starý život a vyrazit za novým a neznámým. Socha emigranta ukazuje rukou k moři, my po nábřeží kráčíme opačným směrem. Chytit vlak do Cuxhavenu.

Moře

„Loď je 74 metrů dlouhá, 15 široká, rok stavby 2021, pluje pod norskou vlajkou, byla vyrobena v Polsku. Rychlost má 12 uzlů,“ zaznívá z reproduktoru na vyhlídkové ploše zvané Alte Liebe (Stará láska). Proplouvají tudy obří i menší lodě plující do hamburského přístavu a devět hodin denně tu služba živě hlásí rok výroby, cílovou destinaci, tonáž a další informace ke každému plavidlu. Kousek odsud vyplouvají také lodě na ostrov Helgoland, kde v polovině 19. století okouzlený August Heinrich Hoffmann von Fallersleben složil text současné německé hymny. Po druhé světové válce ostrov spravovali Britové, vystěhovali původní obyvatele a pokusili se jej obří detonací zcela zničit, aby tu už nikdy nemohla vyrůst nepřátelská německá základna. Nepovedlo se.

9-Euro-Ticket už si koupilo 16 milionů lidí.

My raději míříme ke zdejšímu přírodnímu úkazu – Waddenskému moři. Táhne se od Nizozemska přes německé východní a severní Frísko až do Dánska a je to světově ojedinělá krajina nekončících písčin, bahnitých mělčin a brázd, které se objevují po odlivu. Po dně, na které při odlivu vstupujeme, lze po vyznačené cestě dojít velmi daleko (informace o bezpečných časech nabízí zdejší informační středisko této přírodní památky UNESCO) a trasa míří na ostrov Neuwerk, z nějž je možné se vrátit zpět lodí.

Na cestě k písečným dunám a tuleňům. (Ostrov Langeoog)  • Autor: Matěj Stránský
Na cestě k písečným dunám a tuleňům. (Ostrov Langeoog)
Na cestě k písečným dunám a tuleňům. (Ostrov Langeoog) • Autor: Matěj Stránský

Slunce praží, vítr chladí tělo, obuli jsme si staré tenisky, které chrání před ostrými mušlemi. Na obzoru jsou další osamělí turisté a několik žen se po mělčině prohání na koních. Dva hrozny školáků poslouchají výklad průvodců, kteří nabízejí různě náročné túry po mořském dnu: zkušeným okem podle dírek v zemi poznají, jaký typ mušle, kraba, šneka, červa žije pod povrchem a lopatkou je vyhrabou a představí. Jinde než v Cuxhavenu – například i v Langeoogu a okolních Východofríských ostrovech – se důrazně doporučuje chodit na procházky mělčinami pouze s průvodcem, který dokáže neobyčejnou krajinu číst a zná přesnou polohu nebezpečných brázd nebo bahnišť.

Počet cestujících vzrostl o desítky procent. (Nádraží v Hamburku, regionální vlak vlevo dojede až na ostrov Sylt)  • Autor: Matěj Stránský
Počet cestujících vzrostl o desítky procent. (Nádraží v Hamburku, regionální vlak vlevo dojede až na ostrov Sylt)
Počet cestujících vzrostl o desítky procent. (Nádraží v Hamburku, regionální vlak vlevo dojede až na ostrov Sylt) • Autor: Matěj Stránský

Zabahněná a pustá krása dolnosaského národního parku je naší poslední zastávkou. Je čas nastoupit na regionální vlak do Hamburku, na tamním přeplněném nádraží přestoupit na rychlík směřující do Prahy (s předstihem se dá koupit za 50 eur) a v něm popsat na monitoru zážitky z neznámého „turistického“ Německa. Rychlá rešerše ukazuje, že si 9-Euro-Ticket koupilo už 16 milionů lidí a dalších deset milionů Němců, kteří již předtím vlastnili permanentku na lokální dopravu, nyní může neomezeně jezdit po celé zemi. Třetina Německa se tedy účastní experimentu, od něhož si vláda a experti slibují spousty dat užitečných při plánování budoucích investic do dráhy. Shrnutí prvních (zatím notně neúplných) dat, které zveřejnil server Zeit Online, dokládá červnový nárůst vlakových cest na vzdálenost delší 30 kilometrů o desítky procent i skutečnost, že navzdory tomu příliš neubylo automobilové dopravy.

Z Hamburku nás vypravuje hlas průvodčího, který své přivítání v rychlíku končí přísným apelem. „9-Euro-Ticket nemá v ICE vlaku absolutně žádnou platnost,“ říká. „Kdo sem s ním zabloudil, toho prosíme, aby na příští stanici přestoupil do regionálního vlaku.“  ICE jede rychle a kabiny jsou pohodlné, na rozdíl od námi minulé dny používaných regionálních vlaků dnes ale nabere zpoždění a berlínský přípoj do Prahy nepočká.

Jak objevit Německo

Na serveru www.bahn.de je třeba při hledání spojů zaškrtnout kolonku „Nur Nahverkehr“, tedy „jen místní doprava“, a vyhledávač prozradí vlaková i autobusová spojení, na která se vztahuje tzv. 9-Euro-Ticket. Cestující se musejí připravit na řadu přestupů a obvykle celodenní cestu do vysněného regionu. Proto se může vyplatit například zaplatit běžný lístek na autobus z Prahy do Drážďan – a až tam přesednout na regionální vlaky, nebo jet běžným rychlíkem na vzdálený západ Německa – a až tam se zmíněným lístkem objevovat Porýní. Zde je několik cestovatelských tipů, z nichž úmyslně vynechávám ty „nejprofláklejší“, tedy Berlín, Hamburk, Alpy či Balt (i tam lze ale samozřejmě za devět eur po železnici dojet). Těžko předvídat, jak přeplněné budou vlaky během prázdnin, při větších přesunech se ale jistě vyplatí vyhnout se víkendům.

Pomníky automobilismu 

Spalovací motor byl vynalezen v dnešním Bádensku-Württembersku a dvě muzea v tamní metropoli Stuttgartu, kam lze dojet z Chebu s pouhým jedním přestupem v Norimberku, tomu vzdávají patřičný hold. Porsche Museum a mimořádně povedené Mercedes-Benz Museum mají být oslavou výroby aut, třeba nejstarší dochovaný model Mercedesu z roku 1902 stojí v černo-zlatém provedení na vyvýšeném piedestalu a děje se tak za doprovodu klasické hudby. Dějiny značky jsou v muzeu vyprávěny na pozadí společenských změn, s nimiž se vývoj automobilu prolínal. Najdete tu třeba popis toho, jak se ekonomické zájmy Mercedesu propojily s politickými zájmy nacistů. Poválečný vzestup z trosek a novou demokratickou dobu pak ale také symbolizoval Mercedes, konkrétně model 300, kterému se podle jeho nejslavnějšího řidiče, tehdejšího kancléře, začalo lidově říkat „Adenauer“. Kdo bude chtít vidět a vědět ještě víc, ten se vlakem může – s přestupem v Ulmu, kde rozhodně stojí za návštěvu gotický luteránský dóm – posunout do Mnichova, kde hned vedle  Olympiaparku vybudovaného před padesáti lety stojí muzeum značky BMW. A dále bez přestupu do Ingolstadtu, kde své logo oslavuje Audi. Trasa zpět do Česka se dá naplánovat i se zastávkou v Norimberku, kde v budově navržené Hitlerovým dvorním architektem Albertem Speerem sídlí vynikající muzeum nacismu. Případně zamířit s odbočkami z Norimberku do jednoho ze dvou nejkrásnějších německých měst – Bamberku nebo Würzburgu. .

Západní srdce

Páteří západního Německa, jeho starší i moderní historie, je Porýní. Malebná vlaková trasa vede podél Rýna z Mohuče přes Bingen do Koblence a v mnoha zastávkách láká k vystoupení a popíjení bílého vína vypěstovaného na zdejších svazích. V Koblenci je radno přestoupit a pokračovat podél Mosely do Trevíru, nejstaršího německého města. Po návratu do Koblence jede vlak podél Rýna až do Kolína, odkud lze pokračovat do Porúří, na první pohled málo typické turistické destinace. Bývalo největším důlním regionem Evropy: leželo zde jádro industrializace císařského Německa i nacistického zbrojního průmyslu, krystalizoval tu poválečný hospodářský zázrak – a region přitahoval velké vlny přistěhovalců. Kvůli úpadku hornictví a těžkého průmyslu zažilo Porúří těžké dekády, v posledních letech tu ale vyrostla skvělá muzea průmyslové historie (zvláště Ruhr Museum v Essenu) a například i německého fotbalu (v Dortmundu). Essen, Duisburg, Dortmund, Gelsenkirchen, Bochum a další města tvoří jednu obrovskou megalopoli propojenou hromadnou dopravou. Nemají klasická centra kolem náměstí či kostelů, rostla kolem dolů a fabrik a jsou „roztahaná“ v krajině..

Tudy by jezdil Bach

Regionální vlak propojuje východoněmecká historická města, která jsou spjatá se životem Johanna Sebastiana Bacha. Týdeník Die Zeit nedávno napsal, že kdyby dnes Bach žil a „měl 9-Euro-Ticket, tak by jezdil spojem RB 20“ mezi rodným Eisenachem a Lipskem, kde v roce 1750 zemřel. Po cestě můžete vystoupit ve Výmaru nebo v Naumburgu, kde jsou dodnes funkční varhany, na nichž Bach hrával. Vyplatí se i zastávka v Erfurtu, jednom z prosperujících východoněmeckých měst, a delší pobyt ve městech na obou koncích této linky: v Eisenachu stojí Bachovi věnované muzeum a nedaleký impozantní hrad Wartburg, Lipsko má šmrnc a mladou městskou scénu, kterou z velkých německých měst přebíjí vlastně jen Berlín. . Švábské moře a Schwarzwald

Němci říkají, že u Bodamského jezera začíná jih. Celodenní výprava vlakem vás z Česka doveze do Kostnice, kde stojí za procházku historické centrum i břehy jezera. Nedaleko nádraží jsou k půjčení kola, na nichž lze celé jezero objet. Idylické je zvlášť méně frekventované rameno nazvané Untersee – jde objet rychle za pár hodin, nebo se spoustou zastávek za dva dny. Trasa vede přímo podél vody a vinic, míjí ptačí rezervace a mokřady i poklidný Gaienhofen, kde leží roztomilé muzeum roky zde žijícího spisovatele Hermanna Hesseho. Když na webu Bodensee.de hledáte koupaliště, tak se objeví nabídka více než 30 snímků plováren, pláží a bazénů v okolí jezera, bohatý je i výběr kempů – a při špatném počasí nabízejí útočiště saunové komplexy v Kostnici či Überlingenu. Za návštěvu na kole nebo městským autobusem (v německé MHD platí 9-Euro-Ticket) stojí Reichenau, ostrov vinic, farem, ovocných stromů a tří románských kostelů. Regionálním vlakem lze z Kostnice vyjet i do Schwarzwaldu (nebo se jen po dráze projet tímto malebným pohořím) – a to buď s jedním přestupem v Donaueschingenu směrem do Freiburgu, anebo přímým spojem směřujícím do Offenburgu. .

Lužická jezera 

Lužická Chotěbuz je dobrým výchozím bodem pro několik jedinečných jednodenních výpadů. Buď směrem na jih k velkým lužickým jezerům, která v krajině vyrostla v rámci velkorysé rekultivace zavřených uhelných dolů, anebo na severozápad do lesů kolem Spreewaldu se sítí malých říčních kanálů obložených půjčovnami kanoí. Kolem jezer vedou vesměs nové a prvotřídní stezky pro in-line brusle a kola, po kterých lze putovat divokou postindustriální krajinou takřka nekonečně dlouho a střídat jednu písčitou pláž za druhou, třeba mezi Seftenberger See, Geierswalder See a Partwitzer See. Za okouknutí aspoň zvenčí stojí futuristicky navržená uhelná elektrárna Schwarze Pumpe (lze ale zajít i na rychlou prohlídku do areálu), jedna z největších v regionu, která shodou okolností dnes patří Danielu Křetínskému napůl s PPF. A hlavně odstavené velkorypadlo F60 na břehu dalšího z jezer (Berg-heider See), o kterém místní hrdě prohlašují, že kdyby neleželo, ale stálo, tak bude větší než Eiffelova věž. Hodinová exkurze s průvodcem až na jeho vrchol je bez přehánění životním zážitkem, a to nejen pro děti. „Atrakce“ jsou v Lužici roztroušené na více místech, takže nejlepší dopravní prostředek je v tomto případě auto. Kombinace vlaku, kola a dobrého cestovního plánu je ale také řešení. Z Chotěbuzi je možné jet regionálním vlakem pouze s jedním přestupem ve stanici Berlín-Ostkreuz až do Wismaru a na severu u Baltu pak vlaky navštívit další hanzovní města: Rostock, Stralsund a někdejší hlavní město Hanzovní ligy Lübeck.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].