Píše se rok 1988. Kamarád Helmut z tehdejšího Západního Německa jezdí často do Prahy. Československo má rád, ostatně narodil se v Sokolově v půlce padesátých let a jeho rodiče, sudetští Němci, zde žili a pracovali do roku 1961, než se po opakovaných žádostech mohli vystěhovat. Důvod, proč až tak pozdě po vyhnání většiny jiných českých Němců, byl nasnadě: maminka pracovala na dráze, otec byl horník. Tedy profese, kterých bylo v republice třeba, Neměc Neněmec.
Helmut přijížděl vždy s něčím, čeho bylo v socialistickém Československu (pokud člověk nebyl součástí vekslácké, zelinářské a jiné mafie) nedostatek, za což mohlo centrální plánování a šlendrián obecně: rozdvojky do zásuvek, česnek, dámské hygienické potřeby, kakao a desítky a stovky položek dalšího zboží včetně těch notoricky dodnes vzpomínaných banánů, mandarinek a pomerančů. Když ovšem Helmut dorazil v červnu toho roku, staré volvo kombi naložené tím, čeho se v obchodech nedostávalo při jeho poslední návštěvě, Československo žilo už pár týdnů novým akutním problémem – z obchodů zmizel toaletní papír.
Na zásobovací krizi (a nespokojenost obyvatelstva) reagovaly už v únoru 1988 komunistické krajské výbory v tajné zprávě nejvyššímu stranickému vedení, v níž většina „KV KSČ upozorňuje, že na trhu chybějí ubrousky, toaletní papír, hygienické kapesníky a žárovky dovážené z Rumunské socialistické republiky, které mají i nízkou úroveň“.
Vyloženě pohroma však nastala po požáru Harmaneckých papíren na Slovensku na jaře…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
