73_jeden den
Autor: Profimedia

Je 5.55 a procházím branou Ústřední vojenské nemocnice. Bezpodmínečně v 6.00 musím být podle pokynů rekrutačního střediska Armády ČR v budově V2. Opravdu to chceš? Dva měsíce jsi tenkrát zametal listí v kasárnách. Dělali jste si srandu, že hrábě jsou tajná zbraň, běží mi hlavou pochybnosti. Ne! Já je tu nechci! Tisíckrát ne! Nechci jako můj děda koukat na to, jak sem přijedou na tancích a slušný lidi pozavíraj. To svým dětem neudělám! Jdu!

Je 6.00 a nás tu tak patnáct. 6.05: „Přistupujte jednotlivě…“ V 6.30 mám konečně vše potřebné a vyrážím za prvním úkolem – odběry. Hlavu vzhůru, zkumavky a hlavně se trefit. A neomdlít.

Reklama
Reklama

Podle rozpisu mám pokračovat na psychotesty. Ty jsem nikdy nedělal. Vyplňování, něco je na čas, na logiku, nevím… ztrácím se. Ještě pohovor s psycholožkou. Čekáme. Prohlížím si budoucí spolubojovníky. Menší mladík říká něco třicátníkovi s tetováním na rukou psaným švabachem. „Já dělám bojový sporty a mívám naštíplý kloubky na rukou, tak pak vždycky musím na ortopedii.“ Napadlo tě, ty moulo, s kým tu naši republiku budeš možná jednou bránit? Ze dveří číslo dvě vychází borec s vítězným výrazem, jako kdyby zrovna odmaturoval. Čekám. Po hodině řada na mně. Je to úleva, vědět, že jsem normální alespoň podle armádních standardů. Mám hlad. Ale chci odtud co nejdřív. Takže ortopedie.

Sestra si bere moje lejstra, a co že to prý chci zrentgenovat. Směju se. To dělám, když nevím, co říct. „Koleno, levý?“ Na rentgenu narváno, že si není kam sednout. Po hodině za mnou sestra přiběhne do čekárny: „Co tu ještě děláte?“ „Co myslíte?“ směju se. Před chvílí se tu objevil pan plukovník s chotí. Samozřejmě, že jsou už dávno hotový. Telefon. „Dobrý den, už jste měl být u nás na interně, kde jste?“ „A máte aspoň rentgen plic?“ Je asi 12.15 a mně došel humor. Děvčata, co po mně chcete? Navíc všechno máte v systému, znáte i mý telefonní číslo, tak se koukněte.

Je jasné, že to dneska nestihnu. Na zubním mě nevzali a na očním jsem nepříjemný, protože nejpozději v 15.15 musím odevzdat dokumentaci na V2.

Pročekal jsem pět hodin. Dal jsem tomu kus neděle, ubytování v Praze, zařídil si zástup v práci, dobrou vůli a oni to pošlapali. Nefňukej. Přece to nevzdáš kvůli tomu, že si armáda neumí zorganizovat prohlídky ve svý vlastní nemocnici! Před dvaceti lety jsem prodělal vojenský výcvik v Liberci u chemiků. Celý výcvik s jednou sadou už použitých filtrů v plynové masce. Byl jsem rád, že jsem si odtamtud neodnesl tuberkulózu nebo žloutenku. Nový filtry jsme dostali až po cvičení. Ani jsme je nerozbalili.

No, takže tu dokumentaci si mám nechat u sebe, a až to půjde, přijet znovu. Na pět zbylých prohlídek z jedenácti.

Cesta domů je plná frustrace. Jasně, nešlo to podle plánu. Válka, uprchlíci a tak… To ale dávno víme. Na rekrutačním i v jinecké posádce, kam bych chtěl nastoupit, mluvili rozumně, tak o co jde? Když jsem jako záklaďák končil, důstojník byl pro mě příživník a parazit. Flákali se po kasárnách a řvali na lidi kvůli blbostem nebo nedělali vůbec nic. Třeba můj kapitán se zjevoval pouze v pátek ráno na nástupu. Jinak byl v kanclu a krmil rybičky. Měli jsme dostat výcvik. Nedostali. Za celou vojnu jsem vystřílel dva zásobníky ze samopalu. Kdo je schopen tuhle republiku vlastně nějak bránit?

18.00–18.30. Žena mi doma sděluje, co si o mně a mých plánech myslí. „A jestli to tu začne být nebezpečné, vezmeme děti a odjedeme na Západ. Děláš u britské firmy, tak si to tam u nich nějak zařiď a nevymýšlej si blbosti s armádou.“

Přijde to. Až budu mít volný den a chorobný optimismus, až projdu vyšetřeními a Jince mě budou ještě chtít, stanu se záložákem. Ale pro jistotu se zeptám v práci.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte