Není to ani měsíc, kdy se nám na chytrých telefonech i kuchyňských sporácích posunul v noci čas o hodinu dopředu a Česko – stejně jako řada dalších zemí – přešlo na letní čas. Médii, podobně jako každý rok v tomto období (a pak znovu na podzim, kdy se čas vrátí do „normálu“), proběhla debata, zda je toto umělé posouvání hodinových ručiček vůbec potřeba.
„Standardní čas není nic zvláštního: je zkrátka přirozený. Proč by nemohl být stálý?“ ptal se The Atlantic v březnu tohoto roku v textu nazvaném Letní čas je past. Tato „past“ sklapla poprvé 14. dubna 1916 ve Švédsku, aby v ten samý měsíc sklapla ještě v Německu a o necelé tři týdny poté také ve Velké Británii: v zemi, kde pobýval pravděpodobně největší průkopník zavedení letního času té doby – muž jménem William Willett.
Ten v eseji Plýtvání denním světlem vydaném v roce 1907 navrhl, aby se vždy v dubnu postupně přidalo čtyřikrát dvacet minut a to samé – jen opačně – se zopakovalo v září. O dva roky dříve si totiž při ranní projížďce na koni všiml, že lidé mají zatažené závěsy, aby jim do ložnic neproudilo denní světlo. Proč tedy čas neposunout a nevyužít denního světla naplno? „Ti, kdo pluli po moři, si vzpomenou, jak jednoduše se přizpůsobili častým změnám času na lodi. Prostě si nastavili hodinky a rychle zapomněli, že k tolika změnám času vůbec došlo,“ argumentoval Willett. „A pokud je to možné den co den na moři, proč by nebylo možné něco podobného na souši?“ ptá se.
Esej v době publikování podpořila řada…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
