S vojenskou pomocí Ukrajině kličkujeme, s odstřižením od ruských surovin nespěcháme. Nelidsky napadenému spojenci trochu pomáháme, ale spíš jen zpovzdálí fandíme (viz text na str. 28–33). Což je při pozorování čím dál většího ukrajinského utrpení a statečného výkonu tamějších obránců hodně skličující.
V jedné věci jsme ale z pozice pasivních diváků už vystoupili. Dalo by se namítnout, že nic jiného jsme ani dělat nemohli – miliony Ukrajinek s dětmi se daly do pohybu a logicky směřují do zemí, které mají nejblíž, kde někoho znají, kde se domluví. Tedy i k nám.
Pomoc tu možná v lecčem organizačně kulhá, v mnoha ohledech ještě bude co předvést. Už teď je ale jasné, že prožíváme historický moment, kdy se nám něco velkého povedlo. Je dobré si to připomenout už jen proto, abychom se s hrdostí nadechli do dalších fází, které nebudou snadné.
Jsme další na řadě
Přijetí čtvrt – ale možná i půl – milionu běženců je pro zemi českých rozměrů bezprecedentní zkouška. Poláci zvládají víc, Němci v imigrační krizi po roce 2015 zvládli také víc, ale to teď není podstatné. I česká čísla jsou impozantní – půl milionu lidí navíc, bez jasné perspektivy rychlého návratu domů, znamená pro každý kraj zhruba jedno větší okresní město. Kdyby někdo něco takového navrhl jako politický záměr, zděsili bychom se, ale teď bereme novou situaci jako danost, při níž lze jedině vyniknout. Ať už v roli vrcholných politiků, dobrovolných hasičů organizujících pomoc v záchytných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
