Dítě řve

Dítě řve. Podívám se na hodinky na mobilu a ten ostře zasvítí do tmy. Doufám, že už bude aspoň půl čtvrté. Ne, je půl jedné. Půl jedné! To znamená, že jsem zatím spala jen dvě hodiny. Jde tentokrát o řev č. 2, takže ne hlad, ale kolika. Řev je tentokrát urgentní, jako by dítě na nože brali. V. chrápe, řev dítěte ležícího mezi námi ho nevzbudil. Cpu dítěti do pusy dudlík, ale vůbec ho to nezajímá. Beru ho do náruče a cpu mu do pusy prso. Chtěl by sát, ale křeče v břiše mu to nedovolí. Houpu tělíčkem svíjejícím se v zavinovačce a zpívám nějakou neexistující píseň plnou neexistujících slov s poselstvím klidu a míru. Děje se opak, neklid a bouře. Vstávám a jdu bytem. U toho dál houpu. Do tmy na mě zírá pár očí, dál se ozývá pofňukávání. Střevní kolika pro nás zůstává tíživou realitou, přestože lidi mi říkají, že by ji už dítě v tomhle měsíci mít nemělo. Nevím, jak mu takový start do života vysvětlit. Dojdu až k oknu a dívám se do oken v ulici. Naproti úplně nahoře se svítí a tamhle má někdo zapnutou televizi, ale už zhasnuto. V dáli vidím další rozsvícené okno. Zvláštním způsobem mě to uklidňuje, i když ty ponocující neznám. Houpu a zpívám. Pak spící dítě velmi opatrně položím na gauč a v poloze skrčence si k němu lehnu. Natáhnu nohy a přikryju se, představuju si, že přikrývka je meruňková marmeláda a já se v ní můžu ztratit. Chvíli nebýt. Počítám ovce a modlím se ke všem svatým. Ptám se sama sebe, co jsem si to touhou mít dítě a jejím naplněním proboha způsobila. A jestli to…