Na počátku byl teroristický útok: sebevražední atentátníci al-Káidy usazení v afghánských horách povraždili na 3000 nevinných lidí v Americe, NATO aktivovalo článek 5 o společné obraně, Afghánistánu tehdy vládnoucí Tálibán odmítl al-Káidu a jejího vůdce vydat, spojenci vtrhli do země a Tálibán i al-Káidu z ní vyhnali.
Na konci je bohužel také teroristický útok. Spojenci se o dvacet let později stahují z Afghánistánu a snaží se v časové tísni o co nejrozsáhlejší evakuaci ohrožených lidí, hektické úsilí nicméně rozvrátil atak sebevražedného atentátníka, který si vyžádal téměř stovku obětí. Ani tentokrát neútočil Tálibán, opět se jednalo o člena ještě radikálnějšího islamistického hnutí, odnože Islámského státu.
Situace se nicméně opakuje jenom částečně. Tálibán, více než dvě desetiletí nepřítel Západu, se náhle vynořuje jako formace, jejíž zájmy se s těmi západními částečně prolínají. Je to paradox, blízkost pozic obou arciznepřátelených stran nicméně dobře vystihuje fakt, že američtí vojáci a jejich tálibánští nepřátelé umírali ve čtvrtek večer zároveň, doslova pár metrů od sebe, rukou nepřítele, který je nenávidí zřejmě stejnou měrou.
Nová kapitola
Rychlé překreslování spojenectví je pozoruhodné a hodně vypovídá o možné budoucnosti Afghánistánu. Evakuace spojenců běžela dva týdny v relativně masivním měřítku také proto, že Tálibán vytvořil okolo letiště ochranný perimetr a do značné míry (přesné informace se liší) nechával…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
