Anna Beata Háblová
Autor: Matěj Stránský

Procházím síní do kuchyně okolo táty, který je celý bledý a něco skoro neslyšně povídá. Vím, že už mého bratra nezvládá, a bojím se o něj. V kuchyni brácha rozhazuje rukama a hlasitě křičí: „Blíží se konec, kdo nesloužíte Pánu, je na vás seslaný ďábel. Amen. Amen. Amen.“ Otáčím se na tátu. Drží u ucha telefon, setkáme se jen pohledem a já mám jasno: zavolal sanitku. Za vteřinu přede mnou drží bráchu pět chlapů v záchranářském a já na Honzu volám, že mu pomůžou, ať jim věří, a slibuju, že se mu nic nestane, ať je hlavně v klidu. Přivazují ho k lůžku. Brečí. Všude blikají modrá světla sanitky.

Probouzím se z těch světel strachy. Už patnáct let se v různých obměnách do našeho života vrací podobná chvíle jako v tomto snu. Jednou za tři roky, nebo také klidně dvakrát za rok Honza najednou ani neví, jak se jmenuje. Tedy ví: „Já jsem, který jsem.“ A doktoři okolo také vědí: paranoidní schizofrenie.

Reklama
Reklama

První z řady telefonátů od bráchy z léčebny mě čeká po desáté hodině. I když se jeho nemoc v lecčem opakuje, nelze stále moc předvídat, jak další relaps zvládne, jak bude vše okolo interpretovat a komu bude důvěřovat. Ostatně prožil si v psychiatrické péči již celé spektrum přístupů. Nechávám ho prvně říct vše, co má na duši: „Pokoj tobě, já jsem jen nehodný služebník, ale od milujícího Pána. Ať ten, kdo proklíná Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, je sám proklet. Vzkříšení přijde brzy. Shalom in Bavel in the center of Babylon…“ Čekám, kdy zazní z telefonu nějaká informace o tom, co potřebuje dovézt. Po chvíli zbystřím u pozoruhodné věty: „Napíchali mě tím covidem, strašně to bolelo, ale já jsem silný, po včerejším boji s padlými anděly mě tohle neskolí. Dám lidem svědectví, ať se mohou obrátit na správnou stranu.“ Nejprve se vyděsím, ale po chvíli mi dochází, že ho nejspíše jen testovali na koronavirus.

Po hodině trmácení MHD dorazím do bráchova bytu a zabalím několik věcí. Tentokrát beru oblečení hodně. Vytopený byt a rozlitý olej všude možně mi mapují jeho včerejší boj. Dozvídám se od správce, že volali záchranku, když se voda dostala z bytu až o dvě patra níže. Našli ho, jak bouchá hlavou o vanu a snaží se od sebe někoho odehnat. Aha. Asi ty padlé anděly.

Cestu do léčebny mi dvakrát zkrátí další hovory s bráchou. Tentokrát totiž poprvé neměl tak silný blud, že v jeho mobilu jsou čipy a sleduje ho kdekdo, že ani nerozbil mobil. A tak se postupně dozvídám jeho verzi minulé noci. Pomalu odpadají moje nejhorší strachy (není těžce zraněn a nikomu neublížil). S každou praktickou činností, kterou pro něj mohu udělat, je mi lépe. A proto když se mě ptá, zda jsem už vstala z mrtvých, v klidu se zamyslím, překládám si tu větu pro sebe a odpovídám: „Jo, neboj, to byla jen taková viróza, už jsem zdravá.“

Zorientovat se v areálu je snadné. Jak pro koho, samozřejmě – Honzovi jednou v největším propuknutí psychózy docvaklo, že se chce jet uzdravit do léčebny, ale bohužel mu i samotná cesta k léčebně trvala celý den, protože se mu zvedaly silnice, měnily se názvy ulic a krajina se vlnila. Když si tyto příhody připomínám, tak už doufám, že se spolu brzy opět jeho bláznovinám zasmějeme.

Večer mi samozřejmě volá brácha znovu. Dozvídám se, že sestřičky říkají o kuřárně, že to je fakt peklo; fotku „pekla“ mi pošle později s tím, že takhle vypadá ďábel. A prý okolo něj mizí věci v „časoprostoru“, někam se přemisťují a podle teorie relativity to dává smysl. Ztratilo se mu nějaké oblečení. „To víš, svět se mění, je to blázinec.“ Oznamuje mi na závěr. Po zavěšení telefonu vytahuji jeho další čisté prádlo a pouštím se do podepisování trenek – to aby je nevcucl ten časoprostor.

Autorka je studentka, 24 let.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte