Kouzelná školka

Když na počátku šedesátých let minulého století souhlasili rodiče 123 dětí z městečka Ypsilanti v americkém Michiganu s nabídkou, aby se jejich potomci zapojili do sociologické studie, jistě netušili, že budou předmětem zkoumání i více než půl století poté. Studie měla zmapovat vliv předškolního vzdělávání na prospívání černošských dětí z komplikovaných socioekonomických podmínek a v té době nikoho nenapadlo, že by se mělo zkoumat, jaký vliv – a zda vůbec nějaký – má čas strávený ve školce na pozdější život. Jak ale zkoumané děti dospívaly a stárly, výzkumníci se k nim opakovaně vraceli. Desítky let trvající šetření pak vyvrcholilo studií, jejíž závěry byly zveřejněny před měsícem a která je unikátní právě v tom, že jde v analýze dopadů předškolního vzdělávání dále než jakákoli jiná.

Nejenže s rekordním odstupem od školky sleduje kvalitu života účastníků studie, z nichž se mezitím stali lidé předdůchodového věku, ale dívá se také na to, jak se v nejrůznějších ohledech daří jejich sourozencům a zejména dospělým dětem. Mezi čtveřicí autorů podepsaných pod článkem figuruje také americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii James Heckman, který otevřel debatu o tom, že mateřské školy a jiná předškolní zařízení prospívají nejen dětem a jejich rodičům.

Rodák z Chicaga, který dodnes působí na tamní univerzitě, doložil benefity předškolní docházky zejména u dětí z chudších rodin tak přesvědčivě, že je po něm tento princip pojmenován. Pojem „Heckmanova křivka“ vyjadřuje, nakolik z investice do budování a provozování školek profitují nejen ti, kdo do nich chodí, a to v podobě vyšší zaměstnanosti a výdělků nebo lepšího zdraví, ale také celá společnost v úspoře za výdaje spojené s kriminalitou či užíváním drog.

Pro sedmasedmdesátiletého akademika aktuálně zveřejněné závěry představují hezký závěr kariéry, protože ještě zesilují jeho dřívější tvrzení. Školkový efekt se totiž „propisuje“ do dalších generací a dále tak násobí návratnost původní investice. „Je to vůbec poprvé, kdy jsme doložili, že efekt předškolního vzdělávání se přenáší z generace na generaci,“ řekl Heckman při představování studie. Zároveň to je právě on, kdo upozorňuje, že k účinnému boji se společenskými nerovnostmi nestačí strčit co nejvíc capartů do školky. Jde mu přitom vždy o tu samou podstatu: „Zajímá mě ekonomika lidského rozkvětu, zajímají mě podmínky, v nichž si lidé osvojí dovednosti, díky nimž se jim bude dařit,“ konstatuje.

Tenhle půjde, tenhle ne

Viděno zpětnou perspektivou představovalo rozřazování dětí v Ypsilanti životní loterii, jež pro některé dopadla lépe a pro jiné méně. Malé kluky a holky výzkumníci rozdělili losem do dvou skupin. Kontrolní skupina nenavštěvovala žádný typ předškolního zařízení ani neměla žádnou jinou pedagogickou asistenci, 58 dětí ze skupiny druhé naopak chodilo od tří do pěti let věku každý všední den do školky, kde trávily v malých skupinách alespoň dvě a půl hodiny denně, jednou týdně s nimi a jejich rodiči navíc učitelé trávili hodinu a půl doma. Rodiče se pak jednou měsíčně scházeli v malých skupinkách s dalšími rodiči, kde za asistence expertů z programu probírali, jak se dětem daří.

Je důležité zmínit, že nešlo o jen tak nějakou obyčejnou školku – ale o experimentální Perry Preschool Project, který pod vedením amerického psychologa Davida Weikarta v letech 1962–1967 nabízel promyšlené vzdělávání tříletých, čtyřletých a pětiletých dětí, v němž je vedle dalších dovedností učitelé vedli k samostatnosti, schopnosti řešit problémy a rozhodovat se. Jinými slovy – dlouhodobý pozitivní efekt sledujeme u kvalitního programu, který se nemusí vždy automaticky opakovat. Tento projekt už sice neběží, ale stal se předlohou pro řadu podobných programů, které ve Spojených státech fungují dodnes.

Výzkumníci se pak k účastníkům studie vraceli opakovaně: mezi jejich čtvrtým a jedenáctým rokem každoročně, následně v jejich 14, 15 a 19 letech. V plné dospělosti pak v 27, 40 a konečně ve 54 letech. Jak dospívaly a stárly, „školkovým dětem“ se lépe dařilo v dosahování životních milníků typických pro ten který věk. Mezi devatenáctiletými bylo méně těch, kteří nedokončili střední školu nebo se stali velmi mladými rodiči (rozdíl byl patrnější u dívek). V sedmadvaceti u nich existovala až trojnásobně vyšší pravděpodobnost, že budou bydlet a jezdit ve vlastním.

Naopak byli výrazně méně závislí na sociálních dávkách a jiných formách státní pomoci. Když uhodila čtyřicítka, přišla řeč na kriminalitu, z čehož sice „školkoví“ nevyšli jako dokonalí a zákon respektující občané (více než pětkrát bylo do té doby zatčeno 36 procent z nich), nicméně jejich rejstřík byl popsaný výrazně méně než u „neškolkových“ dětí, kde jich do této kategorie spadalo 55 procent. U čtyřicátníků se zkušeností ze školky pak dvě třetiny vydělávaly minimálně 20 tisíc dolarů ročně, u kontrolních to bylo 40 procent.

Ještě výrazněji jsou pak rozdíly patrné u nové generace: potomci školkových dětí častěji dokončili střední školu (67 procent v porovnání se 40 procenty u druhé skupiny). Více jich mělo práci na plný úvazek nebo podnikali (59 procent versus 42) a opletačky se zákonem měli také menší. Jak lidé se zkušeností ze školky, tak jejich děti rovněž z testů vyšli jako zdravější než lidé obou generací v kontrolní skupině.

Grandiózní plán

James Heckman do příběhu vstoupil před deseti lety tím, že tyto zjevné benefity pomocí obrovských balíků dat z výzkumu přepočítal na peníze. Před ekonomií na Princetownu vystudoval matematiku a právě s pomocí složitých rovnic dospěl k velmi srozumitelnému výstupu, díky němuž získala Heckmanova křivka značnou proslulost a srozumitelnost. Vyplývalo z ní, že za každý jeden dolar investovaný do předškolního vzdělávání se společnosti vrátí sedm dolarů a že u všech vyšších vzdělávacích stupňů je návratnost nižší.

Na jedné straně vzal náklady na předškolní vzdělávání a na straně druhé pak spočítal úspory na dávkách, na stíhání a uvěznění při překročení zákona, nebo naopak příjem navíc do státní kasy, který představují větší výběry daní z vyšších příjmů. I přestože v některých ohledech není rozdíl mezi skupinami až tak dramatický, zejména u „dražších položek“ v rovnici (výdaje státu spojené s trestním řízením)má i mírný pokles jasný pozitivní ekonomický dopad.

Před Heckmanem se akademická pozornost soustředila zejména na zkoumání individuálního rozměru a prospěšnosti předškolního vzdělávání, díky jeho propočtům získala debata nový, politický a celospolečenský rozměr. Nejnovější data pak argument ještě upevňují. Když ekonomové započítali další generaci, „výnos“ školek se zvýšil na devět dolarů za každý jeden utracený. Přes údernost Heckmanových argumentů – a přesto, že se staly pevnou součástí veřejné debaty (v Česku na něj často odkazují třeba ekonomové z institutu CERGE-EI) – se však mnoho zemí touto ekonomickou logikou neřídí. Jak píše deník The New York Times, školku navštěvuje podle údajů z loňského prosince pouze 13 procent amerických dětí z nízkopříjmových rodin.

I když to se možná brzy změní. Americký prezident Joe Biden před časem ohlásil grandiózní plán umožnit všem tříletým a čtyřletým dětem školku navštěvovat. Heckman znovu v debatě zopakoval mimořádný význam, který má školka pro děti ze znevýhodněných poměrů, zároveň upozornil, že univerzálnost služby, kdy by na ni měly podle Bidenových představ nárok všechny děti, tedy i ty z bohatých rodin, které tento typ podpory nepotřebují, není úplně rozumné využití veřejných prostředků. Přesto plán veřejně podpořil.

Zároveň sám Heckman upozorňuje, že školky samy o sobě nejsou jediným zázračným klíčem k řešení všech společenských nerovností a nemusí automaticky vést ke vzdělanější společnosti. Nefungují tak ani v zemích, kde je předškolní péče bezmála univerzální, třeba v Dánsku. Jak ukázal před pěti lety v jiné studii, na níž spolupracoval s dánským kolegou Rasmusem Landersømem, není pochyb, že také dánské děti z chudších rodin a komplikovaných poměrů ve školce získají lepší startovací pozici do života i kognitivní schopnosti. Ukazuje se to třeba v mezinárodních srovnávacích testech, kde si v matematice nebo čtení vedou malí Dánové lépe než děti z podobného zázemí ze států, kde do předškolního vzdělávání tolik neinvestují.

Specificky jeden ukazatel to však neovlivňuje – šance dětí méně vzdělaných rodičů na univerzitní vzdělání. V Dánsku stejně jako ve Spojených státech nebo Česku. „Téměř všechny děti vysokoškoláků jdou na vysokou, u potomků lidí s nižším vzděláním je to naopak naprosté minimum – dokonce i v Dánsku,“ shrnuje magazín The Atlantic s dodatkem, že je nutné trochu poopravit „dánskou pohádku“ o zemi, kde nerovnost téměř odstranili. Nicméně všechny ostatní benefity, o nichž jsme se dozvěděli díky partě dětí z Ypsilanti a rovnicím Jamese Heckmana, zůstávají v platnosti.