S dcerou jsme si bývaly velmi blízké, nyní se více svěřuje svému otci

S mou dcerou (14) jsme si vždy byly mimořádně blízké. I když vyrostla a prošla obdobím puberty, naše pouto zůstalo pevné. Pro různé okolnosti (do detailů je nechci rozepisovat) byla vždy o něco více navázaná na mě než na svého otce. Letos se však stala jedna zásadní událost: náhle mi zemřela máma. Od té doby se mnoho věcí mění a já tím jen těžko procházím.

Během období, kdy jsem byla často smutná a uzavřená, se můj manžel a naše dcera jakoby „našli“. Objevili společné zájmy, začali spolu trávit více času a rychle se z nich stali nejlepší přátelé. Nejprve jsem byla upřímně šťastná – dlouho jsem si přála, aby si k sobě našli cestu. Jenže teď mám pocit, že jejich pouto se utužilo natolik, že já zůstávám stranou.

Dělají spolu skoro všechno. Když se snažím k jejich aktivitám přidat, často přestanou komentovat scénu z filmu nebo svůj vtip a jen mi řeknou: „Ty bys to stejně nepochopila.“ Plánují společné výlety v době, kdy jsem v práci, a filmy si zapínají i večer beze mě. Milují horory – a to je žánr, na který se nedokážu dívat, takže se mi nedaří k nim přirozeně připojit ani v tomto.

Dcera kdysi po příchodu ze školy automaticky zamířila za mnou – pracujeme s manželem oba z domu, takže jsme tam všichni tři. Nyní však jde rovnou do jeho pracovny a vypráví mu všechny novinky. Sedím a čekám, jestli přijde i ke mně… ale nepřijde. Když se rozhodnu přidat se, diskuse jakoby zmlkla. Je to pro mě velmi bolestivé.