Oslavy a plány strýčka Siho

V červenci před sto lety se v cihlovém domku v centru Šanghaje sešlo dvanáct mužů, mezi nimi mladý venkovan Mao Ce-tung a například i jeden nizozemský komunista, a založili Komunistickou stranu Číny. Z této malé buňky postupně vyrostl organismus, který má dnes přes devadesát milionů členů a platí za nejmocnější stranu světa.

Ve chvíli stého výročí je třeba uznat, že čínská KS přežila mnohé předpovědi úpadku, jež se ve zpětném pohledu zdají být spíš zbožným přáním západních znalců. Mnozí pozorovatelé například očekávali, že čínské komunisty nakonec smete vlna svobody, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prohnala Sovětským svazem a jeho satelity. Političtí geografové varovali před regionálním rozpadem Číny, politologové pak počítali s tím, že bohatnutí povede ke vzniku střední třídy, jež si zákonitě bude říkat o větší občanské svobody. Posledních patnáct let zvláště finanční tisk opakuje, že se čínský růst zastaví, protože bez větší svobody bádání a trhu nezvládne přechod na sofistikovanější úroveň hospodářství a bude zaostávat na poli inovací. Počátkem loňského roku, kdy se pandemie z Wu-chanu do světa rozšířila kvůli tomu, že se místní úřady bály včas před novým koronavirem varovat a pokusili se jej ututlat, zas padala srovnání s výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu, tedy s ukázkovým momentem, kdy prokázaná lež nahlodá zbytky důvěry obyvatel v autoritářský režim.

Zatím se však v praxi děje opak těchto předpovědí. Životní úroveň Číňanů je dnes nejvyšší…